Kecalka a Náfuka – příběh pokračuje

Holky nám vešly do života před dvaceti měsíci. Tenkrát jsem je v rámci své profese přechodné pěstounky dostala do dočasné péče jako děti, jejichž maminka musí nastoupit léčení. Po několika týdnech se k mamce vrátily. 

Za tři měsíce, v době, kdy jsem měla doma další dítě, jsem se náhodou dozvěděla, že jsou holky už měsíc v dětském domově. Po neuvěřitelných peripetiích jsem získala souhlas s tím, že je můžu navštěvovat ( souhlas může dát pouze rodič, tady rodič, kterému byly děti po určitém incidentu odebrány…).

Po předání miminka jsem je dostala do péče a přivezla jsem si je domů.

Je to pár hodin, co jsem je po patnácti měsících poslala dál, do jejich nového domova.

S Kecalkou jsem byla v její první školní den, Náfuce jsem byla na besídce v první třídě, v druhé i ve třetí ( před pár dny). Prožily jsme společné Vánoce s celou mojí rodinou, oslavily několikatery narozeniny a přivezly si domů štěně.

Od začátku jsme pracovali s třemi variantami toho, jak to vše může dopadnout: Návrat k uzdravené mamince, odchod do nové rodiny nebo dětský domov.

Nová rodina, úplně něco nepředstavitelného. " A budou jako vy? " 

Dětský domov, určitě jiný, než ten, v kterém byly. Domov, kde jich nebude na pokoji osm a kde každá bude mít svou skříňku. Dětský domov, kde budou společně nakupovat a nebude tam viset jídelníček na celý týden a kde si budou moc vzít banán, když budou mít chuť a ne jen  v době nařízené svačiny.  

Uzdravená maminka... Můžu odpřísáhnout, že pomoc biologické rodině holek – tady pouze mamince, protože nikdo jiný neměl zájem – byla maximální.  V létě probíhala intenzivní sanace, dokonce jsem mamince dávala peníze, aby mohla holkám koupit jídlo a vzít je na zmrzku. Sehnal se psychoterapeut, organizace pomáhající s bydlením, s prací. Paní docházející přímo do bytu a učící co a jak se má dělat.

Bohužel došlo k selhání ze strany mámy a bylo rozhodnuto o tom, že se k ní děvčata za stávající situace vrátit nemůžou.

Byl konec prázdnin a blížil se rok, kdy byly holky u nás.

Lidově, schla mi řepa….

Holky informaci, že se k mámě nevrátí, vzaly v klidu. V té době už mně a mé rodině věřily mnohem víc, než komukoliv předtím.

Chápaly to, co děláme – pomáháme dětem, kterým onemocní rodiče. Takových dětí je spousta. Viděly, kolik lidí se snažilo pomoc jejich mámě, viděly ten rozdíl v tom, jak se k nim chovám já a jak ona. Pochopily, že sliby jsou sliby a poznaly, jaké to je, když se doma vaří, chodí se na procházky, teče teplá voda, nekouří se v bytě …

Samozřejmě pochopily i výhodu toho, když má člověk peníze – můžou jet na školní výlet, mají boty, které je netlačí atd…

Na začátku září jsme měly varianty dvě, dětský domov nebo nová rodina.

Nezbylo nic jiného než použít kouzlo. Musíte si hodně přát, přání napsat a pak doufat ... Holky napsaly své přání do deníčku. 

Bylo to neuvěřitelné, ale po pár dnech jsme v ZOO potkaly známé, kteří úplnou náhodou studovali na pěstouny. Pěstounská škola je náročná, kromě jiného se tam učí i jak poznat lhaní a zloděje a taky jak pomáhat třeba při pokakávání nebo  ubližování si …

No a za pár dnů k nám už teta Kamča se strejdou Filipem přijeli na návštěvu, aby si s námi o pěstounství povídali. Vzali holky na pohár, abych si od nich chvilku odpočinula a za týden se přijeli podívat, jak Náfuka hraje fotbal… A když udělali zkoušky na pěstouny a přemýšleli, jaké si vezmou děti, vybrali si Náfuku a Kecalku.

„ Nás?“

„ Teta Kamča si vybrala zrovna nás? „

„ Jak je to možné? Ona si myslí, že sem šikovná?“

„ Oni nás opravdu chtějí? OPRAVDUUUU?“

Nejdřív jsme strávili společný víkend na horách, pak jeli poprvé k tetě a strejdovi na víkend. O podzimních prázdninách tam byly dokonce čtyři dny, prohlédly si školu, seznámily se s panem ředitelem a se sousedy a skamarádily se s pejskem, který na ně v novém domově čekal.

Vyrobily jsme kalendář, kde holky na střídačku odškrtávaly dny, kdy se od nás budou stěhovat.

" A až za tebou přijedeme, půjdeme spolu do sauny? "

" A tvoje mamka bude už vždycky naše babička? "

" Až budeš mít nějaké jiné děti tak přijedu a pomůžu ti s nima, jo? "

Postupně jsme převáželi věci, holky se zabydlovaly v novém pokojíčku a když jsme pro ně naposledy jeli, vařily nám ve SVÉ kuchyni kafe.

Den D nadešel a tak jsme šli všichni na slavnostní oběd.

A pak se ozval zvonek, holky zaječely UŽ JSOU TADY a odjely.

Zbyl mi po nich v pokojíčku neskutečný binec a spousta věcí, které, jak mi obě nakázaly, jim mám přivést.

My se totiž neopouštíme. Zůstáváme jim nablízku formou dopisů a občasných návštěv. Uvidíme, jak dlouho nás budou potřebovat. K Vánocům ode mne dostanou deník života u nás, povídání o tom, kde s námi byly a co zažily.

Neztrácí nás.

Já a moje rodina jsme pro ně byli první lidé, kterým uvěřily, že se na ně můžou spolehnout. Do svých sedmi a osmi let vystřídaly osm různých míst, nejčastěji azylových domů. Na to, co zažily a prožily se my, „ normální“ lidi díváme v kriminálkách a zdvíhá se nám u toho žaludek. Jsou poškozené, rozbité a nikdo není schopen říct, zda se někdy opraví. Informace nasávají jako houba. Vědí přesně, co si kde můžou dovolit a je pro ně přirozené využít každé situace a každého, kdo se nechá.

Daly mi pusu a odjely.

Jediné, co mi teď běží hlavou, je ZVLÁDLI jsme to.

UF.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nová rodina – teta a strejda – byli vybráni krajem. Nejdřív jsme se seznámili my dospělí a naplánovali, jak bude vše probíhat. Čím je dítě starší, tím pomaleji a pečlivěji probíhá zvykání a postupné předávání. Přestože holky byly nadšené a moc se těšily, došlo u nich k regresi a objevilo se počůrávání, pokakávání, sebepoškozování. Vše jsme konzultovali s novými pěstouny, psychologem i psychiatrem. Tento poslední týden se nic z mnou zmiňovaných projevů už neobjevilo. Myslím, že holky byly na předání připravené úplně nejlépe, jak to jen šlo. Celý proces od seznámení trval dva a půl měsíce.

Díky tomu,  že Novela zavedla profesi přechodného pěstounství, dostaly dvě malé holky šanci  na dětství.

Jsou věci, které  lze prožít jenom v rodině.

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/396455/Unava.html

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/413874/Jedeme-dal.html

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/426756/Mlha-a-slzy.html

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/444497/Kecalka-a-Nafuka-v-dalsim-roce.html

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/460903/jak-to-chodi-se-starsimi-detmi.html