Pěkný článek. Konečně napsal někdo, že škola není na vinně, když rodiče o dítě neprojevují zájem. Zaujmout dnešní mládež je nadlidský úkol, kdo to nezkusil, nemá potuchy, o čem píšu. Ale pracujeme na tom...(nejsem tělocvikář, snažím se ty děti zkulturnit - hudba, divadlo... když čtu některé příspěvky v těchto diskuzích, je na čem dělat i v pokročilejším věku)

A divadlo a muzika fungují?

S tělocvikáři mám jenom ty nejhorší zkušenosti. Nevím zda to tento obor přitahuje, ale byly to buď uřvané husy, které neuměli nic jiného než ponižovat a posmívat se silným a nemotorným nebo namachrovaní blbečci. Nebyla jsem tlustá, ale vypěstovali ve mě naprosto dokonalý odpor ke sportu. Vaše kamarádka chtěla holčičku vyhodit sama kvůli sobě, že jí bourala ten její dokonalý vybudovaný tým, skterým sklízela uspěchy, tlustoprdi musí přece stranou, že. Místo toho aby jí podporovala že má snahu hýbat se, naprosto ji chuděru zazdila. Ani  se nedivím, že si tatínek přišel stěžovat. Jak může ta učitelka vědět, že se holčičce rodiče nevěnují? Je to jedna z těch slepic, která posuzuje lidi podle vzhledu - pán je tlustý, tím pádem líný, neschopný, nic nedělá, nevěnuje se dětem. Copak jsou důležité výkony? Není podstatné, aby děti měly ze sportu radost? Jinak si myslím, že dnes děti sportují víc než dřív. Je víc kroužků, možností. Já když byla dítě, tak kolem mě nedělal nikdo nic, žádné kroužky a sporty nebyly. Dnes mi přijde, že je vyloženě out, když dítě nedělá nějaký sport, toto téma je často námětem rozhovorů mnoha rodičů. Dokonce se jedna paní zuřivě rozčilovala, že v našem 7 tisícovém městečku není atletická dráha - to je přece základ  můj syn nikam nechodí, jsme out, baví ho lítat po venku a jezdit na kole. Nechce hrát tenis ani fotbal. Klidně jezdí celý den. Nepotřebuje být nikde organizován ani abychom jezdili s ním (ono když vidím rodinku jedoucí na kolech po rušné cestě, nepřipadá mi to moc přínosné - smrad z aut,prach,nebezpečí úrazu...). Syn je štíhlý a pěkně rostlý a to mu občas dopřeju jedy ve formě MCDonalds.

Jsme malé městečko - my se tu všichni známe, proto to ví. Pedagogický sbor ví, co bylo o víkendu k obědu a že je babička nemocná. Ty slohovky stojí taky zato. Navíc slepice to není - kdyby byla, děti by chodili jinam. Nemyslím si, že učitelka budující tým ve svém volném čase má povinnost věnovat se dětem, které na to prostě nemají. Tyto děti to kazí ostatním. Navíc, píšu - dala tomu šest měsíců. Ono to prostě poznáte, který rodič má zájem a který alibisticky strčí dítě do kroužku a má sám pro sebe splněno. Mám-li tlusté dítě a to dítě chce hrát volejbal, musím se snažit aby zhublo, musím s ním chodit plavat, na procházky, trénovat ... Soutěže jsou o vítězství. V každém sportu. I já chci vyhrát, kdykoliv cokoliv hrajeme.

Jde o to, co mají děti v genech. Někomu se narodí dítě -štika, v osmi měsících běhá, vrhá se do každé akce s nasazením, je přirozeně obratné - tam rodiče nemusí dělat skoro nic, jen dítě usměrňovat, aby se nezranilo nebo nezabilo z nerozumu.

Jiné děti jsou nejsou pohybově nadané, ale vše se dá natrénovat. A zde musí nastoupit rodič a od dětských krůčků postupně dítě trénovat. Pamatuji si, jak muž učil děti třebas skočit z kamene na kámen -nevěřili byste, že to je obtížné :-), pak u starších udělat kotoul, jezdit na kole, plavat - vše nás stálo spoustu úsilí a rodiče těch mrštných dětí se divili, mysleli si totiž, že vše jde samo. A společné výlety a túry...

Podle mne autorka má úplnou pravdu - věnovat se dětem podle jejich možností, nepovolit, dát jim svůj čas v době, kdy je to možné a kdy vás musejí poslechnout. V dospívání hudrují, nemají vás rády, obracejí oči v sloup,  ale musí se vytrvat. Protože pak jako dospělé budou mít vaše děti dobré pohybové i VOLNÍ návyky a předají to zase svým dětem.

Už před desítkami let byli v každé třídě 2-3 tlustoprdi. Ve třídách mých dětí je to stále stejné, byť se ty třídy v čase mění.

A přijde mi, že dnes děti chodí daleko víc sportovních oddílů, kroužku a jánevímčeho. Před 40 lety to rozhodně zvykem nebývalo. My jsme se jako malí vylítali sami, dnes rodiče vodí děti za ručičku a všechno jim organizují až do 15.

Takže nemyslím, že jsou děti tlustší, ale míň samostatné rozhodně ano.

To znám byl jsem jedním z nich Naštěstí vojna to vyřešila. Jsem rád, že jste ty první věty napsala, pomalu mi to vypadlo z hlavy. Jinak, ne tlustoprdi, ale děti s nestandartní váhou, to si pamatujte, aby snad nebyl nějaký problém

Nesnášela jsem tělocvik a za dospěla jsem nesnášela tělocvikářky svých dětí. Zvedá se mi adrenalin, když jdu kolem nějakého fitka, kde řve cosi, co by možná mohlo být nazváno hudbou, ale v té intenzitě je to kravál, a ten kravál ještě přeřvává ječivý hlas cvičitelky či cvičitele. Nenávidím pot. Přesto nejsem obézní a děti rovněž ne. Máme dost pohybu a nepřejídáme se. Je sice smutné, že je tolik tlustých dětí a tlustých dospělých, ale tělocvikářky jsou často uřvané husy. Jejich nejoblíbenější pobídka je posměch. Tím odradí od pohybu i ty, kteří proti němu nemají námitky. Další hloupost je známkování tělocviku, a vlastně i hudební a výtvarné výchovy.

Přiznejme si, že ten vychvalovaný sport je taky jen náhražka, náhražka normálního pohybu. Před lety skoro žádné sportovní kroužky nebyly, na vesnici už vůbec ne a nikdo (málokteré dítě) mělo nadváhu. Prostě se vylítaly .

Všichni teď hledáme "umělý" pohyb. I dospělí. Spinningy, heaty, alpiningy a kdejaké jiné "ingy", abychom nekornatěli a netuhli a nešpekáčkovatěli.

ano, mám tlusté dítě.

sama jsem byla tlusté dítě dvou hubených rodičů.

chodili jsme na výlety, jezdili na kole, oni byli hubení. já tlustá.

tělocvik jsem ráda neměla - ono to velké tělo v pohybu přece jen překáží.

tlusté spolužáky jsem měla dva, takže jsme byli tři na 25 dětí ve třídě. když vidím třídu své dcerky, poměr je stejný.

dneska miluju pohyb venku - chůzi, brusle, inljany, kolo. Kolektivní sporty a mlácení se v tělocvičně prostě není pro mě, to jsem pochopila. Moje dítě chůzi nenávidí. Neujede ani moc na kole, takže rodinné výlety byly s příchodem dětí značně okrouhány - pokud my dospělí toužíme po pohybu, musíme si buď zajistit hlídání, nebo se smířit s tím, že i několik málo kilometrů bude doprovázeno srdcervoucím řevem starší dcerky a břemenem té mladší, mimochodem štíhlé, které jsou čtyři a se zkrácenýma achillkovkama toho prostě taky moc neujde. Na brusle jsem děcko přestala brávat, protože mně její otrávenost otrávila i moje potěšení. Asi před půl rokem jsem zajásala, protože dítě začalo chodit do školy a ze školy samo pěšky díky kamarádkám (cca 4 km, ale aspoň něco). Výsledek? Zatím tři kila nahoře. Věci nejsou tak jednoduché, jak byste je ráda viděla.