Tak nevím...

Co udělá dítě, nad kterým visí hrozba testování na drogy, které je sledováno, kdy a jak přijde domů či nejlépe je pod dozorem rodiči odvezeno v případě, že se přece jen dostane do nějakého průšvihu?

Jo, možná že je vyšší šance, že tento zostřený dozor průšvihu zabrání, ale co když přece ne? Nebude to přesně ta situace s Evinou dcerou? Že to bude řešit všelijak, ale to poslední, co by je napadlo, bude přizvat si k řešení své "dozorce"?

Já si takhle taky kdysi myslela, jak mám vše pod kontrolou. Než jsem zjistila, že čtrnáctiletá dcera čeká, až půjdeme spát, pak vypadne z domu a vrací se nad ránem, než se vzbudíme... Dnes je jí pětadvacet, je to rozumná samostatná dospělá žena, ale období mezi čtrnácti a cca sedmnácti bylo dost děsné. V podstatě jsem se musela smířit s tím, že nenadělám nic, že se můžu jen tiše klepat a doufat, že z toho vyroste dřív, než se stane opravdový průser. Jakákoli snaha ji nějak "krotit", ať po dobrém nebo po zlém vedla akorát ještě k většímu odporu. A ani s tím víc než desetiletým odstupem nedokážu říct, jestli byla někde chyba a byl-li někde okamžik, kdy jsem měla něco udělat jinak a předešla bych tomu.

Pokud by Eva " dozírala na dceru " v článku to zazní. Byl by napsán úplně jinak , Eva neměla tušení, že se v životě její dcery děje něco špatně. " Nechali jsme jí moc volnosti," povzdechla si paní Eva - to je informace z článku.  --- Já si myslím, že často svobodou pro děti obhajujeme svou vlastní pohodlnost --- to je můj názor.  To je to, o čem jsem napsala.

Pěkný návod, haha. Co platí pro jednoho, nemusí vůbec platit pro druhého, každý je individuál. Drogová závislost není jediná a soubor definovaných pravidel je podle mého naopak zjednodušením pro rodiče - výchova se tak smrskává na dodržování pravidel, což nezaručí, že potomek jednou nezačne problém řešit s lahví v ruce. No a do konce života si pak budete opakovat otázku "Proč" a hledat příčiny třebas v minulých životech. Takhle jednoduché to fakt není. 

- Nemluvit se svými dětmi o sexu, o drogách, o vlastních zkušenostech, protože je nám to nepříjemné, protože je pohodlné žít v iluzi, že jich se to netýká, nechat je dělat jen to, co je baví, neusměrňovat je, nechat je jen tak růst, je pro mě nepochopitelnou a zbytečnou chybou -  to jsou má slova, nic o jednoduchosti nepíšu. A minulé životy - to už můžu výchovu rovnou zabalit ...

Brala bych tento článek jako veskrze pozitivní, motivující, nebýt té nebohé paní na masérském křesle, o které jsme se nedozvěděli nic jiného, že selhala, vybouchla, neobstála, její mateřství se změnilo ve fiasko atd., atd. Mám dvě děti, jedno na prahu rizika (13), druhé má ještě chvíli čas (7). Přesto mohu posoudit roli matky při výchově dětí. Dcera byla to nejhodnější, nejklidnější, nej nej dítě, co si člověk umí představit. Již od příchodu z porodnice spala (se dvěmi naprosto nekomplikovanými, krátkými přestávkami na mlíko) od půl deváté do devíti druhého dne. Nikdy neplakala, nevztekala se. Když jsme někde byli déle, lidé si chodili do ni v kočáru "šťouchnout" zda není z porcelánu. Tehdy jsem měla napsat knihu o tom, jak vychovat bezproblémové dítě, mohla jsem být v balíku. Od té doby, co se narodil synek, nemohla bych o tomto napsat ani řádku, ačkoli jsem na své (ne)výchově nezměnila nic. Je lehké soudit (a že já to uměla), pokud má člověk kliku...

Děkuju za komentář.

Marcelo, gratuluji k životu, kde se tyhle věci nedějí, ale ono to tak jednoduché není a v rukou to máte jen zdánlivě - trocha vnímavosti, trocha dobrých genů dětí, trocha štěstí, trocha vaší vnímavosti a trocha "faktoru x". 

x

Všude to tak zdaleka není, závislost prostě přijít může v zásadě kdykoliv a kamkoliv. Ještě teď a ještě i k vám. Když se dostanu do situace, že vyslechnu něčí bolestný příběh o tom, jak se musí dívat, jak se jeho dítě takhle ničí, je pozdě hledat, kde se (možná před mnoha lety) stala chyba. Prostě je to zoufalý průšvih v němž máte jako rodič strašně málo možností. Nemůžete se s dítětem rozvést a najít si jiné, nemůžete s tím třást v naději že to pomůže, nemůžete vrátit čas. Můžete se jen bát a bát a bát. Tak podle mne nejspíš vypadá peklo...

Článek není o závislosti, je o příběhu dívky, která své problémy řeší sebevraždou. Nemyslím si, že se rodič může jen bát, naopak si myslím, že je povinností rodičů právě v pubertě na vnímavosti hodně přidat .

To je přístup feldvébla: nutit sedmnáctiletýho vyvdanýho potomka zcela očividně zbytečně - a tím pádem bez indicií - k testu. A povinné polibky! No teda - Vás mít za mutru... 

Asi patříte k těm, kteří věří, že všechno lze zvládnout vůlí. Ale ono to tak vždycky není. Můžete si nastavovat pravidla jaká chcete, ale máte-li zvídavé dítě, je docela dobře možné, že to prostě ochutná. A pokud bude špatná souhra okolností, může do toho i spadnout.

Já svým dětem říkám: "Drogy jsou strašně fajn. Když si to vezmeš, ty stavy jsou super. Ale po čase si to vybere strašlivou daň. Každý si myslí, že to ukočíruje a nevezme si ho to. A to je fatální omyl. Pokud to chceš vyzkoušet, fajn, ale hraješ si s ohněm a s velkou pravděpodobností dopadneš jako XY (vybrat nějakou trosku z jeho okolí - bohužel je jich dost)." Ale nikdy je nekontroluju a netestuju. Nechávám to rozhodnutí na nich. Nevím jestli je to dobře, ale zatím to funguje...

. Já testovat musela ... a potom, co nám " kamarád " ukradl foťák tak i zakázat, aby se vídali. A kontrolovat... Nebylo to snadné, ale dnes dokáže ocenit, že jsme se starali. Dnes z něj vypadává, okolo čeho se motal - a že v těch jeho sedmnácti byla vidina testování a toho, že jsme to dotáhli nejsilnějším důvodem, proč se držet dál.

Děkuji, paní Marcelo! Konečně zas jeden pěkný, rozumný, lidský článek!

 spis nez bych doufal, ze moje dcera nikdy drogy brat nebude, tak doufam ze je bude brat alespon tak rozumne, jako je braval tatinek - coz mozna v jistych obdobich dvakrat rozumny nebylo. A tatinek si tim padem odpusti ponizovani ditete nejakejma testama.

Zase souhlasím s autorkou. Ono je to nepohodlné, u dětí v tomto období nebývá takový rodič moc oblíben, takže je jednodušší zavřít oči a dělat, že jsme s našimi dětmi ti nejlepší "kamarádi".

Jenže kamarádi nejsme, jsme jejich rodiče a máme ukol je vychovat a převést je přes bouřlivé období dospívání pokud možno v pořádku.

Mám kolem sebe několik případů, kdy rodiče žili především svůj život, nechali děti vyrůstat bez pevné ruky - a dnes jsou vydáni napospas drogově závislému dospělému jedinci, který jim dělá ze života očistec - krádeže za bílého dne, lhaní, podvody,dluhy, exekuce - a není řešení, už se to nedá vzít zpátky.

Jasně, mohou syna či dceru vyhodit, odhlásit, také to někteří udělají - ale ... děti mají být našim pokračováním, pojítkem s budoucností - a ne našim peklem na zemi.

To mi povídejte Já jsem poslední dobou velice neoblíbený rodič, bo po ní chci, aby pomáhala, uklízela, chodila domů, kdy já určím apod...:-) Ale když si vzpomenu na sebe, jak jsem vyplazovala jazyk na dveře, dělala úděsné ksichty v koupelně, tak vše chápu

Jistý adiktolog řekl, že v případě drog neexistuje riziková skupina, že tou rizikovou skupinou jsou všichni mladí. Je mi to líto, protože jsem si myslela, že když dětem poskytneme čas, lásku a dobrý příklad, když mají děti nějaký hlubší zájem (koníčka, sport atd.), nemají důvod drogy zkoušet. Bohužel to tak není a může do toho spadnout sebelépe vychované dítě.

Ale pořád je mnohem vyšší pravděpodobnost u dítěte, kterému se nikdo nevěnuje