Neexistuje univerzální návod na to, jak zabránit překročení hranice 

Myslím, že něco jako základní osnova ano.

Nenápadný dohled je určitě potřeba. Stejně tak, jako stanovení mantinelů. Pokud se k nim potomek nepřibližuje, není potřeba zásah, nechť má pocit svobody. Moji rodiče mně nijak neomezovali, protože jsem z vlastní vůle a založení nijak nepřekračovala ty pomyslné meze. Docela dobrý je takový "maminkovský telegraf". Skoro každý z mladých doma něco prokecne - jak bylo na výletě, kdo přišel na sraz- a pokud jsme si vyměnili informace, tak jsme byly v obraze - kdo se opil, kdo naopak vůbec nepřijímal svůdné nabídky cigaret a alkoholu. Jenže to jde jen na menším městě a pokud okruh přátel potomka trochu souvisí s obdobným okruhem rodičů. Vlastní příklad a příklad sourozenců je ale nade vše. Možná jsem jen měla štěstí a taky v tom možná hrají roli geny.

Děti jsou sázka do loterie, můžeme udělat jen to, že se jim věnujeme a dáváme jakýs takýs příklad. Dát dítěti svobodu se nevylučuje s dohledem nad tím, jak jsou schopni s tou svobodou naložit, ale někdy se pod pojmem "dát svobodu" skrývá spíš ignorace spolu s nemístným idealismem, že "to by náš Karlík nikdy neudělal"..

Moc volnosti bývá vždy na škodu.Málokteré dítě je tak "silné", aby tu nekonečnou volnost ustálo. To raději budu prudící matka, trvající na dodržování určitých pravidel. Také jsem rodiče v pubertě "nesnášela", záviděla jsem kamarádkám, které neměly určený čas odchodu domů- nyní, jako matka, už je chápu a trvám na tom také

A o drogách a sexu se u nás doma mluví pořád a otevřeně.