Barevná pohádka pro dospělé III.

Jde o věc, s kterou jsem neuspěla v literární soutěži. Téma bylo : pohádka pro dospělé. Śnažila jsem se, aby byla zábavné a čtivá a snad i trochu k zamyšlení. Jsem vděčná za jakoukoliv zpětnou vazbu, prosím, udělejte si pár minut času a čtěte ...Děkuji. 

díl I - http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/325874/Barevna-pohadka-pro-dospele-I.html

díl II - http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/325972/Barevna-pohadka-pro-dospele-II.html

Koktejl byl lahodný a Zuzka po něm měla těžké nohy. Kráčmera pořád neměla dost, cpala se rajskými jablky a jahodovou zavařeninou a zapíjela to červenou sladkou limonádou.

„Budem si hrát na hádání“ rozhodla Kráčmera. Oba muži souhlasili.

„Začínám“, řekla Zuzana. „ Víte někdo proč je krev rudá?“

Nevěděli. „ Protože je v ní hemoglobin“, zaradovala se Zuzka, že ví taky něco, co neví Kráčmera.

„ Nevím co je hemoglobin“ odpověděl ten větší muž: „ ale vím, jakou má chuť,“ zachechtal se.

„ Kdo vlastně jste?“, zeptala se Zuzana.

Menší muž se zapýřil.

Větší řekl: „ Nejsem povinen Ti cokoliv vysvětlovat“. Menší řekl:„ Červená je naše barva“.

Větší:„ Je to barva mužů, protože znamená krev. A krev je válka. A taky je jednou ze čtyř základních barev na kartách, mých obrázkách“ dodal vítězně.

„ Jo a taky se červeně označujou vodovodní kohoutky, v kterých teče teplá voda,“ chladila jeho žár Kráčmera,“ takže je to prostě úplně obyčejná barva“.

Malý i Velký se urazili a rozhodli se odejít. „ Dejte si na mě pozor“ řekl ten velký. „ Na mě taky“ dodal ten malý.

„ Kdo to vůbec byl“ zeptala se Zuzana.„ A co měl ten malý se zádama?“

„ Se zádama neměl nic, jenom na nich má křídla. A křivě chodí, protože to své nářadíčko nosí pořád jenom v jedné ruce.“ „ Jaké nářadíčko? „ trochu se bála zeptat Zuzana.

„ Vážně tě nenapadá, co jsou zač? Malý, tlusťoučký, křídla na zádech,luk a šít v ruce. Tak už víš?“

„ To byl bůh lásky?Amor? Takový náfuka?“ ptala se překvapeně Zuzka.

„ Ty máš strašně zkreslené představy o skutečném životě. Amora vychovávaly divoké lvice, to od nich pochytil svoje móresy. Umí být i krutý, někdy se jen tak posmívá lidem, kteří po něm touží, víš, kolikrát ho už někdo proklel? Říká se o něm, že je nesvědomitý a zapomětlivý  a taky popletený, už se mu několikrát stalo, že popletl šípy. Použil šíp ze sovích per a místo lásky střelil lhostejnost, no, a utrpení bylo na světě.

„ A ten druhý? Co ten je zač?“

„ Hm, ten druhý? Viděla jsem, jak se na něj koukáš. Tak komu je člověk schopný dát úplně všechno? Kdo má tolik jmen –Adramelech, Ahpuch, Ahriman, Asmodeus, Baalberith, Balaam Čemoš, Dagon, Démogorgon, Drakula, Gorgo, Kojot, Lilith, Loki, Taus a tak dále. Už víš? Ne? Tak jdeme dále: Milkom, Moloch, Naamah, Nihasa, Pan, Pwcca, Rimmon, Samnu, Sedit. Už víš? Set,Tan-mo, Thamuz, Tunrida, Typhon. Pořád nic? Tak dobře - Satan, Belzebub“.

„ Ďábel“ skočila jí do řeči Zuzana. „ Tak vidíš, že si na to přišla“ mrkla na ni Kráčmera.

„ Takže Láska chodí po světě s Pánem pekla“ konstatovala Zuzana.

„ A ty se divíš? Ty vážně nic nevíš. Jdou spolu ruku v ruce. Láska a Nenávist, Pravda a Lež,Radost a Smutek,Víra a Nevěra.“

„ Co ty o tom víš?“

Vyšly ze sálu po rudém semišovém koberci a šly směrem k jezeru.

 „ Čtu červenou knihovnu, pamatuješ? Tajně, aby mamka nevěděla…“

Zuzka si to pamatovala a  při té vzpomínce se zasmála.

„Podíval se jí do očí a hlubokým hlasem řekl Buď moje“ citovala Kráčmera knížku, kterou Zuzana kdysi tajně kradla z maminčiny knihovny.

„ A ona se celá zachvěla a řekla Ano, budu“ citovala se smíchem Zuzana.

„ A pak sis ho představovala, snila si o něm.“

„ Hm, pořád jsem hrála Nebe, Peklo, Ráj, jak se bude jmenovat?“

„ A pak si ho potkala“ řekla tiše Kráčmera.„ A bylo to tak, jak sis představovala.“

Do TOHO dne, řekla si v duchu Zuzana. Nahlas neřekla nic. Vzpomínka na setkání s Princem ji bolela víc, než byla schopna unést.

„ Láska se nesmí zahodit, je jenom jedna, jenom jedna je ta pravá. Myslím, že to víš, Sýkorko,“ řekla a pak se taky asi tak pět minut odmlčela.

Šly po koberci a byly tak přejedené, že pomaleji jít nemohly.

„ Šla bych si zaplavat“ napadlo Kráčmeru.

„ Tady se dá někde plavat?

„ Jo, je tu kousek velké jezero. Ale musíme před tím něco udělat.Natřít se takovou jednou barvou, která je okolo břehu. Natřeme se s ní a budeme si hrát na indiánky. To bude legrace“. Došly k břehu a Zuzaně se tou krásou zatajil dech. V obrovské vodní ploše se zrcadlilo slunce zbarvené do ruda. Zuzana nikdy nepřemýšlela nad tím, kolik odstínů má jedna barva. Karmínová, měděná,bordó,kaštanová, zrzavá, purpurová… Všechny ty odstíny se odrážely na hladině.V odrazu vody viděla sama sebe, svůj obraz. Nabrala do dlaní hrst červeného prášku ze země, přičichla k němu, naslinila si prst a namalovala si na čelo čáru. Kráčmera udělala to samé, jenom víc, naslinila si dlaně a obarvila si celé tváře.

„ Z čeho to je?“ ptala se Zuzka. „ Myslím, že to nechceš vědět“ dostala odpověď.

„ Pojď, když to zabíralo na staré Egypťany, musí to zabrat i na tebe. Je to odzkoušené. Dodá ti to sílu a taky plodnost a …“ zarazila se. Stejně to nakonec řekla:„ Není důvod, proč bys nemohla mít další děti.“„ S tebou se o tom bavit nebudu“. „ A s kým? S Petrem nemluvíš, s mámou sotva utrousíš pár slov, paní doktorku ani nepozdravíš.  Zuzana pokrčila ramenama, sedla si do červeného písku.

„ Tak dobře, řeknu Ti, co to je“ řekla smířlivě Kráčmera.

 „ Jsou to usušená těla červce nopálového, mají povzbuzující účinek. Ale máš pravdu, byla  to hloupost, mazat se něčím takovým. Nebreč,“ pohladila Zuzku po vlasech „už nebreč.“

" Tak jdem na to, zakřičela Kráčmera, rozběhla se a skočila do jezera.“

Zuzka váhala. Ještě se nikdy nekoupala v ničem, co bylo spíš jak řídká krev, než čistá voda.Nabrala si tekutinu do dlaní, přičichla k ní, ochutnala jí na špičce jazyka. Pak vítězoslavně promluvila „ Žádná záhada, Červené jezero, hodně železa.“

„ Vidíš, jak ti to pálí. Stačí se pořádně projít, zamyslet, najíst a hned je všechno lepší“ konstatovala Kráčmera.

„ Nevidím na dno, bojím se lézt někam, kde nevidím, co tam je“ váhala Zuzana.

„ Neboj se, dodá to sílu a energii a zahřeje Tě a povzbudí oběh a taky Ti při plavání slehne, protože jsi přecpaná,“ volala na ni Kráčmera.  

„ Neříkala máma vždycky, že s plným břichem se nemá plavat?“ získávala Zuzka čas.

„ Je spousta věcí, v kterých by si jí měla poslouchat, ale tahle to zrovna není. Jsi dospělá, máš rozum, nepoplaveš nikam daleko. Jen kousek, kousíček, jen párkrát ponoříš hlavu.

Pojď, první krok je vždycky nejtěžší pak se ti to bude líbit“.

Zuzka udělala krůček, potom krok a dva a najednou se ponořila do vody, zaplula pod hladinu, byla překvapená, voda byla teplá, hladká, smývala z ní těžkost a ztuhlost a i tu odporně smradlavou barvu.

Překvapilo ji, že může dýchat i pod hladinou. Ponořila se co nejhlouběji, až ke dnu.To množství různých ryb, hadů, korálů, želviček, škeblí, kytek, keřů…Tady bych mohla zůstat, napadlo ji. Ale to si nemyslela Kráčmera, která už tahala Zuzanu za nohu a ukazovala jí, ať pluje ke hladině.

„ Něco mi vrtá hlavou“ vyhrkla na Zuzku nad hladinou, „proč červená barva na semaforu znamená Stůj a přitom rudé prádlo volá Pojď blíž?“

„ Tak o tomhle se s Tebou bavit nemíním,“ smála se Zuzka, „ na to si ještě malá!“

Plavaly a cáchaly se a potápěly a smály se a Zuzaně bylo po dlouhé době dobře.

„ Zůstaneme tu“ navrhla Kráčmeře, když odpočívaly na břehu.

„ Mám ráda maliny a jahody a růže a ráda plavu, líbí se mi tu.“

 „ Všechno má svou dobrou i zlo podobu. Jako všechno v životě. Červená je kromě síly a lásky i utrpení a smrt. Tady není tvoje místo. Věř mi.“ Zuzana ale už nechtěla poslouchat. Chtěla tu zůstat, nic neřešit, nic neslyšet. Plavat si pod hladinou.

„ Proč bych Ti měla věřit? Proč si myslíš, že všechno víš líp?“

„ Protože to tak je. Začínáš vidět rudě. To ten Karmarín, jak si se v něm dlouho válela.“

„ Dej mi pokoj. Jsem unavená, zůstávám tady.“

Kráčmera pochopila, že je lepší ustoupit. Věděla, že Zuzany bolest se změnila v zlobu, zlost, nenávist.

„ Nehnu se odsud,“, řekla rozhodně a lehla si na koberec.

„ Běž už “ pokynula hlavou Kráčmeře.

A do Kráčmery vjel vztek. Kde je vděk za to, že se mohla dobře najíst, že si zaplavala, že se párkrát usmála, že s ní vůbec může být. Je plná vzteku, zloby, ublíženosti. Zapomněla na Prince, opustila Sýkorku, zradila sama sebe, zradila i ji, Kráčmeru, dělá všechno proto, aby zůstala sama. A už jí nebudu pomáhat, proč bych to dělala, vrátím se domů, tam, kam Zuzana nemůže, ať si tu klidně zůstane.

„ Už mě nezajímáš “ řekla jí. „ Jsi nudná, protivná a hloupá,“ otočila se na patě a šla.

A tím jak šla, tak se uklidňovala a najednou jí došlo, že i ona byla dlouho pomazaná barvivem a že i ji popadl amok. A dostala nápad, co dál. Zuzana zatím ležela na břehu, protahovala se, překulovala se a zkusila, jestli ještě udělá most a kolik zvládne žabáků a postupně se uklidňovala. Uvědomila si, že Kráčmera byla po dlouhé době jediná, kdo ji dokázal rozesmát. Kdo to vlastně je, ta malá holka? A kde to vůbec sem, přemýšlela.  V nějakém zvláštním barevném snu. Barvy jsou život a ten mě nezajímá. Bílá je barva prázdna. Tam bych měla být, v bílé. Bílé byly šatečky, které koupil tři dny po TOM  Žabák. Ona nebyla schopná nikam dojít, nic rozhodnout, nic zařídit. Přijela k nim máma, pořád na Zuzanu mluvila, snažila se ji obejmout. Zuzana o to nestála. Nestála o nic. Odkývala výběr bílé rakve a jediné, na co se zmohla, bylo na ni při pohřbu položit kytici bílých květů. Bílé šaty, bílá rakev, bílé růže. Bílá je kapitulace, prohra, smutek. I smrt je bílá, ne černá.

Otevřela dveře a vstoupila do země chladu a bílého světla.   

Šla po ledové ploše a vnímala chlad, který ji obklopil. Už z dálky viděla dvě postavy, které seděly u stolečku z křišťálu a hrály hru podobnou šachům. Jen deska a figurky nebyly černobílé, černá chyběla. U stolečku ležely brusle, byly tam, jakoby čekaly na Zuzanu.

„Můžu si je vzít?“ zeptala se.

„ Neruš“ odpověděla ji žena, přes kterou bylo vidět skrz na skrz.

„ Vidíš, že dělám velkou rošádu“.

„ Klidně si je vem“ řekla ta druhá, která byla z kdovíčeho, možná ze sádry, možná sněhu, možná ze šlehačky.

Zuzana je popadla, nasadila si je na nohy a rozjela se po ledě. Bylo jí hezky.V Orientu je bílá barvou truchlení a ona konečně pochopila to, že truchlit je třeba. Chvíli zabírala víc, chvilkami se jen tak pohupovala, zkoušela jezdit pozadu a taky překládat a celou tu dobu jí tekly slzy a ty měnily se v bílé perly. Zuzana bruslení milovala. Kdysi chtěla být krasobruslařkou, učila se dělat piruety a taky skákat axela, salchova a rittbergera, toeloopa, flipa a lutze.

„ Tak je zkus, uvidíš, co jsi pamatuješ“ vyzvala ji Kráčmeru.

„ Kde se tady bereš? Vrátila jsi se snad kvůli mně?“

„ Nikdy jsem neodešla a ty to víš, jen jsem si od tebe potřebovala odpočinout, víš ?

„ Tak skákej, zkus to!“

A Zuzana skočila. Odpíchla se od nohy a otočila se ve vzduchu.

„ Proboha, to byl trojtej lutz, chápeš to“ volala nadšeně. Vyzkoušela všechny skoky a všechny piruety a všechny jí šly a tak ukazovala Kráčmeře, jak se dělají. „Najíždí  se pozadu. Stojíš na vnitřní noze, když rotuješ doleva tak na pravé a tělem se už pootáčej po kruhu dopředu. Potom nasaď na druhou, tedy levou nohu. Dopad je na pravou nohu. Je to jediný skok, který se skáče zepředu a dopadá se dozadu. Takže se tam dělá o půl obratu víc, než u všech ostatních skoků, chápeš? „ vysvětlovala jí třeba lutz. Jak si takhle bruslily, ani si nevšimly, že bílá získala namodralý odstín a z pevně stanovených hranic ledového kluziště se dostaly až k hranicím Modrého prostoru.

„Tady všechno funguje. Kam chceš dojít, tak tam dojdeš. A v kolik slíbíš, v tolik tam budeš. Trochu nuda. Ale klid“, představovala Zuzaně Modrý prostor. Zuzka viděla hlavně moře, chladné studené vlny, nekonečno. Pocítila zimu a taky strach. „To je normální,“ řekla Kráčmera. „Máš strach ponořit se do hlubin vlastního nitra, podívat se do něj.“

Pro křesťany je modrá barvou Panny Marie, všimla sis, že je na obrázcích vždycky v modrých šatech? Staří Řekové a Římané připisovali modrou barvu Venuši, bohyni lásky. Mexický bůh Quetzalcoatl, Opeřený had, stvořitel Aztéků, je taky modrý. Možná ho tu potkáme. Tak vidíš,  nemáš se čeho bát“.

„ Vzpomeň si na něco modrého, co máš ráda“vyzvala Kráčmera Zuzanu.

 „ Děda byl železničář. Chodil v modré uniformě, měl velké bílé ruce s modrými žílami“ vzpomněla si Zuzana. „ Strašně ráda jsem k němu a bábince jezdila. Milovala jsem to nádraží, zvuk vlaků, děda mě párkrát nechal řídit lokomotivu, bylo to jednoduché, mačkala jsem jen nějakou páčku. Měli se s bábinkou strašně rádi.“

„ Napadlo tě někdy, proč nemá máma sourozence?“ zeptala se Kráčmera.

„ Ne, nikdy jsme se o tom nebavili. Stačilo, že táta má tři bratry, strejdů a tet jsem měla dost.

„ Bábinka rodila celkem třikrát,“ prozradila jí Kráčmera, „nejdřív jim zemřela dcera a potom syn. Až pak se narodila tvoje máma. Kdyby se bábinka chovala jako ty, nejsi tady.“

„ Poď, zatancujeme si“ vyhrkla najednou Zuzanu na Kráčmeru.

 Začalo hrát blues.

Už pochopila, jak to tady chodí, řekla si v duchu Kráčmera.

Zuzana se pohupovala pomalu, Kráčmera rádoby dospěle, našpulila pusu,všelijak se nakrucovala.“

„ Ty si ale třeštiprdlo, viď?“ smála se jí Zuzka.

Začalo pršet.

„ Zeus je zase smutný“ řekla Kráčmera“ ,,vždycky pouští déšť, když ho něco trápí.“

„ Co by mohlo trápit Dia, nejvyššího Boha?“zeptala se Zuzka, která už si dávno zvykla, že slyší od Kráčmery ty nejnepravděpodobnější věty.

„ Třeba ho trápí jeho děti. Víš ty, kolik jich dohromady má? Dvacet šest! Víš, jaký může mít starosti?“

„ To tada nevím“ smála se Zuzana.

Při tanci se zadýchaly, musely si sednout.

Seděly zády k sobě, malá a velká žena. Dětství a dospělost. Naivita a zkušenost. Nadšení a skepse.Podpíraly se navzájem. „ Rozumné je o problémech mluvit, ne se schovávat. Rozumné je přijmout pravdu. Smířit se. Odpuštění je modré“ mluvila Kráčmera. „ Já vím“ řekla Zuzana.

„ Co by si chtěla úplně nejvíc na světě?“ zašeptala Kráčmera. „ Chtěla bych jí vidět. Ještě jednou, jen se na ní podívat. Chtěla bych jí ještě vidět.“

„ O něčem bych věděla, zjišťovala jsem to,když jsi zůstala v červeném království. Půjde to, jen když budeš věřit. Budeš věřit mně a tím pádem sobě.Budeš věřit, že to zvládneš, že Ti to pomůže, že se Ti uleví, že Ti bude líp.“

„ Na co jsi přišla?“ „ Na způsob, jakým se můžeš rozloučit.“

„ Když se to nepovede, už mě nikdy neuvidíš. Definitivně zabloudíš. Už nikdy nenajdeš cestu ven. Tak co,troufáš si na to?“ Zuzana jen přikývla, nezmohla se na odpověď.  „ A po cestě si se mnou budeš hrát, slibuješ?“ Vešly velkou a těžkou branou do zeleného lesa. Zuzana kývla hlavou na souhlas.

„Tak odpovídej,“ vyzvala Kráčmera Zuzku.

„Proč je většina rostlin zelených?“

„Protože v sobě mají chlorofyl.“

„Jak se řekne Zelený mír?“

„Greenpeace.“

„Na jakou barvu je nejcitlivější lidské oko?“

„Na zelenou.“

„Proč?“

„Je to výsledek evoluce, neboť zelená je nejvíc rozšířená barva.“

„Pro jaké náboženství je zelená tradiční barvou?“

„Islámu, neboť zelená je barva rajských zahrad.“

„Co znamená zelená vlajka při formuli jedna?“

„Konec nebezpečí, znovuspuštění závodu.“

Přestože už šly strašně dlouho, nikoho nepotkaly.

Musíš se pořádně dívat, všichni jsou zakamuflovaní, aby nebyli vidět. Splývají s okolím.

Došly k velkému stromu.Ten strom měl asi tisíc metrů do výšky a sto do šířky.

„ Teď musíš říct zaklínadlo, musíš mu věřit, když ho budeš říkat.“

„ Zelená je moje barva.“ 

„ Zelená je moje barva.“ 

„ Za všech okolností si stojím na svém a nezaleknu se žádných překážek.“

„ Za všech okolností si stojím na svém a nezaleknu se žádných překážek.“

„ Jsem vděčná za všechno, co mi bylo osudem dáno.“

Zuzana na chvilku zaváhala, ale stačilo ji mrknout se na Kráčmeru a rychle řekla:

„ Jsem vděčná za všechno, co mi bylo osudem dáno.“

„ Přijímám svůj osud s pokorou a vědomím, že vše má svůj smysl.“

Tuhle poslední větu Zuzana zašeptala a už zase měla slzy na krajíčku.

Jen co to dořekla, byly uvnitř stromu.

Bylo to tam dokonalé. Tolik barev, tvarů, vůní. Kolem překrásných keřů létali barevné želvy,  po louce se procházely ryby,na  stromě se protahoval lev. Hodný lev, jedním okem mrkl na příchozí postavy a zívl si. Po zemi se plazily  lahve se zmrzlinou, borůvkovou a pistáciovou a citrónovou a jakoukoliv jste chtěli, a mohli jste si vzít kolik jste chtěli, na kamenech rostly bonbóny a přitom žádné z dětí, které tu byly nebylo tlusté. Všechny běhaly nejrychleji, skákaly nejvíš a potápěly se nejhlouběji, co to šlo.Všechny se smály a nic jim nechybělo. Zuzana věděla přesně, k jakému chumlu dětí má zamířit. Holčička v bílých šatečkách seděla na houpačce a zpívala si písničku:

 „ Jsem malá sýkorka,

   Mák vyďobávám.

   Tím svojí mamice,

   práci přidělávám.

   Jsem malá sýkorka,

   ztracená v lese.

  Co tátovu i máminu

  podobu si nese.“

 Zuzana si vzpomněla na slovo, které dala. Dívala se s vděčností na svou dceru, kterou mohla  objímat jen tak krátce. Jen tři roky, čtyři měsíce a pět dnů. Dívala se na ni, viděla v ní otisk Petra i svůj, svojí podobu i podobu Kráčmery, své maminky i bábinky. Šla k ní, chtěla jí pohladit, ale její ruka prošla tělíčkem jako mlhou. Pochopila, že jí už nikdy neobejme a uvědomila si, že to tak prostě je, jsou věci, které nejdou změnit, prostě musí zůstat, tak jak jsou. Důležité bylo, že její dceru nic nebolelo, že se usmívala a že si navzájem zůstaly v srdcích. Rozhlédla se po Kráčmeře a viděla ji, jak vychází ven. Naposledy se otočila za svou dcerou, ale ta mezitím skočila z houpačky a běžela k ostatním dětem, které se právě chystaly vylézt na velikého létajícího slona. Zuzana rychle proběhla dveřmi ven. Venku se na chvíli zastavila, aby si prohlédla místo, kde její dcera zůstává. Jenže kolem dokola byla jenom jedna velká, hustá mlha.

„ Znáš tu pověst o keltském ostrově  Tir Nan Og ? Nikdy ho nikdo neviděl, okolo něj je hustý opar, opar smrti. Dostanou se přes ni jenom duše, čisté duše“ řekla jakoby jen tak mimochodem.

„ Uvidím ji ještě někdy? Až umřu?“ zeptala se Zuzka opatrně.

„ To nevím,“ odpověděla jí Kráčmera.

“ To, kde budeš, se určuje podle váhy duše. A ta se mění podle toho, jak jsi žila. Kolika lidem si ublížila, kolik lidí tě milovalo, jak hodně jsi milovala ty. Je těžké, dostat se přes mlhu, ale není to nemožné. Máš ještě dost času“.

„ Víš, i já mám co napravovat,“ pokračovala v mluvení,“musím se přiznat, skoro jsem zelenala závistí, když jsem viděla, jak ji máš ráda. Říkala jsem si, že mě takhle ráda nemáš, to by jsi mi nemohla takhle ubližovat. Ale mýlila jsem se. Omlouvám se.“ Mrkla lišácky na Zuzanu a řekla „ Mám tu sebou mátový likér, dáme si, “ a odnikud vyndala zelenavou flašku s odporně zeleným sirupem.

„Připíjím na naději a zelené zítřky,“ zvolala Kráčmera a napila se. „Brrrr, to je hnus!“ vyplivla sladký likér.„ Vidíš, a proto děti nemají pít,“sebrala jí Zuzana skleničku a dopila ji za ní. Byl to její první dobrý skutek po strašně dlouhé době. „ A co teď?“ zeptala se Zuzka Kráčmery, když už byla lahev skoro prázdná. „ Co teď, co dál?“ „ Řekni si, kam chceš tedy jít?“

„Domů. Chci jít domů“.

Utírala si slzy z tváře do papírového kapesníku, který ji podala lékařka Sajlerová.

„Zuzano, ještě si na chvíli sedněte“vyzvala ji. Zuzka poslechla a sedla si k velkému psacímu stolu.

„ Dneska jsme trochu postoupily, myslím, že začínáte svou bolest zpracovávat. Bude to trvat ještě dlouho, ale zvládnete to.“ Myslím si, že po tom mátovém likéru budu zvracet, řekla si pro sebe Zuzka. Aby udělala doktorce radost, tak přikývla na souhlas. Po cestě domů nakoupili, od TOHO dne to bylo poprvé, co šla Zuzana do obchodu. Petr ji starostlivě sledoval, nevěděl, co to s ní udělá. Zuzka si prohlížela lidi kolem sebe, prodavačky, unavené pány, elegantní ženy středního věku, manželské páry, maminky s dětmi.

„Chtěla bych jet na pár dní za mámou,“ řekla Petrovi při večeři. „ A pak bych s Tebou chtěla někam k moři, někam do tepla,“pokračovala a Petr byl strašně překvapenej a hned začal plánovat, kam poletí.

„ A pak se vrátím do práce, už je načase“. „ Dobře,“ souhlasil.

„ Nevím, jak to bude dál. Ale zkusím to,“ řekla Zuzana svému muži. 

 Jak to dál bylo, to Vám nepovím. Vím jen to, co mi maminka sem tam vypráví. O různých barvách a jejich odstínech, o smíření a pokoře a naději a tvrdohlavosti a drzosti a o Ráji a taky o barvě Duše. Říká, že nejdůležitější je neztratit sám sebe. Taky mám fotku své malé sestřičky Petry, kterou TEN den porazilo auto. Vytrhla se mamince, když šly z nákupu. Narodila jsem se za šest let POTOM. Jmenuju se jako maminka,  Zuzana, ale často mi doma říkají Sýkorko nebo Kráčmero.