Barevná pohádka pro dospělé I

Zuzana ležela na posteli v tričku, které si oblékla už před týdnem. Bylo světle žluté s růžovým slonem. Podal jí ho Petr. Sledovala strop, připadalo jí, že se hýbe. Petr ji před sedmi dny napustil vanu, dal jí do ní pěnu s mořskou vůní a donutil ji umýt si vlasy a mezitím převlékl peřiny. Nevšimla si toho. Ten krásný pocit, co mívala, když se přikryla voňavou duchnou, zahrabala se do ní, příjemně znavená po náročném dni, ten už dlouho nezažila. Neměla taky z čeho být unavená. Od TOHO dne, kdy se TO stalo, nebyla jinde než v nemocnici a potom doma v posteli.

        Už dlouho měla pocit, že se všeho jen letmo dotýká.

„ Musíš ven, alespoň na chvíli“ snažil se jí domluvit Petr. Její Petr, princ, hrdina, její muž. Pozorovala ho, jak chodí po ložnici a pohybuje rty. Slova nevnímala, vlastně ho ani neslyšela.

„ Zuzano, takhle to dál nejde. Odpoledne tě tam odvezu a dohodneme se, co dál. “ Sehnul se k ní, aby měl jistotu, že ho bere na vědomí.

„ Potřebuju spát“ odpověděla mu a ta dvě slova jí strašně unavila, přetáhla si peřinu přes hlavu a ponořila se do tmy.

Petr si nedal říct a tak jí potom, co se vrátil z práce, vybalil nákup a pověsil prádlo, donutil umýt si obličej a obléci se. Podal jí podprsenku a kalhotky, triko s dlouhým rukávem, rifle, ponožky. Pozoroval jí, když se oblékala. „Princ, co se změnil na žabáka“ pomyslela si, když si sedala do auta.

Před čtvrt rokem strávila celý jeden den tím, že jezdila ani neví kde. Hledala strom, strom, do kterého by mohla v plné rychlosti narazit. Telefon vypnula, nechtěla nikoho slyšet. Strom našla, veliký, seschlý ořešák, to, co nenašla, byla odvaha. Po návratu domů ji strachem zelený Petr zabavil klíče od auta, sebral peněženku s řidičákem a ona od té doby nevyšla sama z domu. Jediné, kam ji donutil jít, bylo jednou týdně k čarodějnici.

„ Připoutej se“ řekl jí a počkal si, až ho poslechne, pak teprve otočil klíčkem v zapalování. Pomalu, plynule se rozjel. Nezmohla se na odpor. Budova, kam jí vezl, byla světle oranžová s bílými plastovými okny. Prošli brankou do zahrady a vešli do dveří s nápisem Psychiatrická a psychologická léčebna a ambulance. Dveře byly oprýskané, ušmudlané, chodba překvapivě prostorná a světlá.

Čarodějnice, baba s ošklivým nosem a velkým zadkem a malými brýlemi a taky diktafonem, kterým si nahrávala všechny jejich rozhovory, už čekala. No, rozhovory… Zuzana během sezení, která u ní absolvovala, neřekla ani slovo.

„ Jestli dneska nebudeš mluvit, nechám Tě hospitalizovat. Myslím to vážně, Zuzano,“ pohrozil jí Žabák.  Zůstal stát za dveřmi, unavený, s potícíma se rukama a bušícím srdcem, vrásčitý a zelený Žabák, na kterého se Zuzana bála podívat. Bála se podívat se mu do očí.

„ Paní Novohradská, půjdeme na to dnes jinak“, oznámila jí Čarodějnice. „ Lehněte si na gauč a zkuste se uvolnit“. Zuzana poslechla, proč taky ne. Petr za tyhle šaškárny dost platil.

           Čarodějnice, paní doktorka Sajlerová, na ní mluvila monotónním hlasem. Zuzana chvíli vzdorovala, ale nakonec přece jen přistoupila na její hru. Ne, že by se bála toho, že si ji tu nechají, ale proto, že už byla unavená z těch řečí, které obvykle psycholožka vedla. Bylo náročné sedět u stolu a tvářit se, že poslouchá. Čarodějnici bylo jasné, že její slova k Zuzaně nedolehnou.

„ Máte těžké nohy, ruce. Jste v bezpečí. Zuzano, nemáte se čeho bát, pomalu dýchejte.“  

„ Jste v prázdné bílé místnosti, nejsou tu okna ani dveře. Něco Vám kouká z břicha, z pupíku. Je to provaz, koukněte se na něj.“

„ Nekouknu“ odpověděla Zuzka z polovědění.

„ Prohlédněte si ho, nemusíte se bát, držím Vás za ruku“.

Bude jednodušší kouknout se, napadlo ji, než se s tou babou dohadovat.

Zuzka sklopila oči a viděla své nahé břicho, bylo to její břicho, poznala svoji jizvu, a z něho čouhající krvavý pahýl, možná provaz.

„ Ten provázek je dlouhý, vede až za roh. Běžte za ním“pokračovala doktorka.

„ Ne, nechci“. V Zuzce se všechno napnulo, začala zrychleně dýchat.

„ Někdo je tam za tím rohem. Běžte se podívat, kdo to je“.

Zuzana se namáhavě překulila na kolena do pozice kočky, chytila svůj pahýl a pomalu po něm ručkovala, až došla k rohu.

„ Řekněte mi, co vidíte“ přikázala čarodějnice.  „ Ne.“

„ Podívejte se a řekněte mi, kdo tam stojí.“ „ Vidím holčičku, v bílých šatech s jahůdkovým vzorem.“

„ Co ta holčička dělá, kdo to je?“ “ Plete věnec z pampelišek, neznám jí.“

„ Koukněte se pořádně, Zuzano.“  „ Ne, nezajímá mě.“

„ Ale zajímá, jste zvědavá. Podívejte se.“

Najednou holčička zdvihla hlavu od květin, usmála se a koukla se na Zuzku.

„ Proboha, jsem to já“ vykřikla Zuzana.

Holčička si prohrábla vlasy a odhodila věnec z pampelišek a promluvila: „ To sem ráda, že si tady, čekám tu na Tebe už pěkně dlouho. A já čekám nerada, vždycky, když na něco čekám, něco mi uteče. Tak co, jdeme?“  

„ Jdeme kam?“ zeptala se Zuzana.

„ No přece k nám, kam jinam. U nás je všechno. Můžeš si vybrat dveře, kterýma pudem. Já už to tam všude znám, nebudu se s Tebou hádat, neboj, já sem nehádací typ“.

Zuzka byla zmatená, ale to už byla dlouho. A taky jí bylo jedno, co s ní bude a kam půjde, hlavně když už nebude muset poslouchat Čarodějnici. A  Žabáka. Ať si dělají, co chtějí, pomyslela si.

 „ Tak jo“ souhlasila a v tu chvíli před sebou viděla spoustu dveří, tolik, že se nedali ani spočítat.

„ Tak kudy“ zeptala se Holčička, „kudy pudem“?

„ Těma černýma“ zněla odpověď.

Ach jo, to sem si mohla myslet, řekla si v duchu holčička.

              Holčička jí chytila za ruku a společně vešly do černých dveří.  Vstoupily do Černé země. Zuzana se nemusela ptát, kde to jsou, věděla to. Cítila černotu v každém póru svého těla.

„ Někdo se tu bojí“, říkala Holčička, „ ale já ne, já to tu mám ráda. Černá je opakem bílé a po noci je vždycky den. Noc je jen pár hodin, když je Slunce schované za horizontem“ brebentila dál. „ Posloucháš mě vůbec?“ křikla na Zuzku.

„ Jak to že tu vidíme, když je tu taková tma“? „ Víš, vždycky záleží na tom, jak se díváš“.

„ Ptám se Tě, jak to že je tu vidět, i když tu není žádné světlo“.

„ Prostě to tak je, no. Některý věci jsou jak jsou a některý zase ne. Třeba ten Černej Havran na tom stromě tamhle vzadu, to může být zlé znamení. Teda kdyby tam byl. Ten Havran. černý havran rovná se zlé znamení. Když ho vidíš. Což se Tě může, ale nemusí týkat. Můžeš ho vidět, ale nemusíš. Můžeš to vědět, ale možná ne. Nás se to netýká. Rozhodla jsem, že tam není. Nedívej se tam, ať tě nevidí."

             Zuzana jen zakroutila hlavou, ale ke stromu se nepodívala, bála se. Večer před TÍM dnem jí před autem přeběhla černá kočka. Úplně to viděla před sebou, jak jde podél silnice, hrdě našlapuje a najednou se otočí o devadesát stupňů a vydá přes cestu. Zuzana tak tak zabrzdila a v tu chvíli viděla ten svítící vítězoslavný pohled. Kočka vyhrbila hřbet a vznešeně přešla přes cestu. Měla jsem tam zůstat, až projede někdo jiný. Měla jsem se otočit a jet jinou cestou, napadlo ji. Vůbec si TEN den pamatuju úplně do detailů. Jak přijíždím domů, jak se koupu, jak… Musela přestat vzpomínat, najednou se nemohla nadechnout, místo vzduchu do plic jí tekly  z očí slzy.

„ Hele nebul“ řekla jí holčička. „ Bulení přitahuje Černý slepice a Černý Kozly a ty uměj bejt pěkně nepříjemný“.

Zuzka se chtě nechtě pousmála.

„ To sem jakživ neslyšela“ odpověděla.

„ Ale slyšela. Černou slepici měla bláznivá Šafářová, pamatuješ si ji, bydlela vedle bábinky. Horákův Kuba Ti řekl, že snáší vejce s černým bílkem a ty si nutila bábinku, aby si od ní jedno vejce koupila. Jenže ta se Šafářkou nemluvila, takže si o něj nemohla říct“ vzpomínala Holčička.

„ Takový blbině bych nikdy nevěřila“ řekla Zuzana.

„ Blbině?“ podivila se Holčička.

„ A jaký myslíš, že snáší vejce?“ „ Žlutočerný,přece, viděla jsem je“ řekla opovržlivě Holčička.

Zuzana se považovala za inteligentní ženu a takhle s ní už dlouho nikdo nemluvil. Žádné malé škvrně s ní takhle ještě nikdy nemluvilo.

„ Jak se vlastně jmenuješ “? zeptala se.

„ Jak chceš, abych se jmenovala? Můžu být třeba Bětka, jako fretka. Mám ráda fretky, co ty?“

„ Nevím, nikdy jsem žádnou neviděla“.

„ Ach jo, ty si toho neviděla…“.

„ Tak jak se jmenuješ? “ řekla tentokrát už trochu důrazněji Zuzana.

„ Ty víš, jak se jmenuju. Můžeš mi říkat třeba Alice, zavšivená palice“.

„ To je pěkně hnusný, takhle Ti přece nemůžu říkat.“

„ Víš co, tak mi říkej třeba Sýkorko“.

Zuzana si překvapením sedla.

„ Sýkorko, mi říkala moje máma, když jsem byla malá“ zašeptala.

„ Já vím“, zavrtěla hlavou Holčička, „když si pila kakao a jedla koláč“.

„ Pojď si dát kakao a koláč. A ne že mi vyzobeš mák, sýkorko!“ uslyšela Zuzka hlas své mámy.

„ Dokud si byla plná života,říkala Ti tak. A to není tak dlouho.“

„ Teď už nejsem živá?“ zeptala se Zuzana opatrně.

„ Zatím ještě jo“ odpověděla jí Holčička.

„ Chceš vědět, jak to bude dál? “ zeptala se.

Zuzana pokrčila rameny. Byla si jistá, že dál je to jedině horší. Od TOHO dne bylo každé ráno horší a horší.

„ Víš co, tak se podíváme. Poď za mnou“ zavelela Holčička.

„ A říkej mi Kráčmero, to se mi líbí nejvíc.“

Šly lesem, cestou necestou, přeskakovaly potoky. Po cestě přibývalo větví a kamenů a i když to už nebylo možné, tak ještě tmy. Tou létali netopýři a ve větvích houkal sýček a v trávě byli slyšet cvrčci, ale jinak bylo kolem jenom strašné ticho.

V polovině cesty se Kráčmera otočila na Zuzku.

„Bojíš se?“

„ Nebojím.“

„ Tak to je vážné. Měla by ses bát“ .

Díl první - pokračování příště. ( Zuzana a Kráčmera spolu projdou různé barevné Světy, jste-li zvědavi, přidejte se).