Marcela Tobiášová

Dny pěstounů a pěstouńat

8. 03. 2017 9:00:00
Od začátku roku vyvedl Zbojník jen pár hloupostí. Proudem vody z injekční stříkačky (z malého doktora) sestřelil všechny žárovky v koupelně ( ony když jsou nažhavené a postříkáte je, tak lupnou), vypustil vodu z radiátoru

(A na co je tu ten ventilek a neboj strejdo, nebudu s ním točit) a propašoval Beruščin bobek ( spíš velký bob) z nočníku do umyvadla. To mě málem trefilo, vešla jsem do koupelny a nachytala ho, jak ho (ten bobek) rozmatlaný a po kouskách nosí do záchoda.

Chtěl jsem vidět, jak se vcucne, odpověděl na mou otázku PROČ. Srovnali jsme velikost bobku s velikostí otvoru v umyvadle a odpověděla jsem asi na milion otázek o tom, kam ta voda a ty bobky tečou, co se s nimi děje a kde je potrubí. Od té doby se někdy v noci budím a jdu se kouknout do koupelny, jestli nehloubí díru v podlaze, aby se na to potrubí podíval...

Zbojník jede na jiný převod než já. Je asi tisíckrát rychlejší než kdokoliv, koho znám.

Tady tu stránku hezky vyplň, spoj ty tečky (dám si vařit vodu).

HOTOVO.

Tak teď spočítej všechny ty kolečka a vybarvi je (stihnu si připravit hrnek a zalít kávu? )

HOTOVO.

A teď vystříhej to pexeso, až si vypiju kafe, tak si zahrajeme.

TEEETO, HOTOVO!

Vyndávám z vany Berušku a on tam ještě sedí. Má za úkol uklidit všechny hračky co jsou ve vodě, omýt se, osprchovat, vypustit vanu, utřít se, utřít podlahu, vzít si pyžamo a ponožky a pak za námi přijít.

Věci pro Berušku mám nachystané. Krásně spolupracuje. Ještě NIKDY jsme to nestihli dřív než on.

Je to, jako kdyby měl čarovnou hůlku.

Teto, HOTOVO. Co máme k večeři?

Ráno je to nejmarkantnější.Budím je a odcházím si čistit zuby. Už stojí vedle mě. Oblečený, už dojedl snídani. Strká do mě, ať se mu uhnu.

Zbojník stojí v bundě, botech a čepici u dveří. Beruška ještě snídá. Já opět rezignuju na to, že se před odchodem do školky alespoň učešu. Přemlouvám Berušku, aby zrychlila. Vycházíme z domu. Od chvíle, co jsme vstali, uplynulo patnáct minut.

Ve školce to moc nejde. Vlastně vůbec.

Zlobí. Pořád si něco mumlá. Pere se. Po obědě nespí. Mlátí do sebe.

„Proč se mlátíš?“

Protože zlobím. Moje nohy zlobí. Pořád se vrtí. Tak do nich mlátím, aby nezlobily.

„Co si to mumláš?“

Že sem zlej,zlej,hnusnej kluk.

Někdy si říkám, že si rozřežu pusu. Aby pořád nemluvila. A vyškrábu si oči, aby nekoukaly. Když mám spát.

Dívá se přitom na zem.

Doháníme co se dá.

Dny v týdnu. Názvy prstů. Počítat do pěti. Podepsat se. Namalovat trojúhelník ( zatím bezúspěšně).

Jsem prostě hloupej, no. Mám divnej mozek. Můj mozek je debil, vzteká se.

Vytočil mě.

„ A mám toho dost. Nejsi hloupej. Poznám hloupý děti. Já na to mám školu. Ty nejsi hloupej, já tu měla hloupý děti a vím, jak se chovaly. Tak už mi nevykládej.“

A jak se chovaly? zeptá se zvědavě.

"Jinak. Třeba jsme jim vypnula televizi a nepoznaly, že je vypnutá. Dívaly se dál" ( nenapadlo mě nic rozumnějšího).

Zasměje se.

A co ještě hloupý děti dělaj?

"Třeba neuměj namalovat slunce a nevědí, že svítí na obloze."

A ani nevěděj, že v noci svítí měsíc?

"Ne,“ odpovím.

Ažesluncezapadáaměsícvycházíažetytečkysouhvězdyanahvězdáchjemožnáživotalenevísejestlijetamvodatetobezvodynejdežítavafriceumírajstromyakoupíšmidžusjásihobudeředitivdžusujecukracukrradějimocnesmímatydětiumělyjezditnakole?

"Ne."

JUPÍÍÍ, já nejsem hloupej. Sem chytrej, že jo? Se všechno naučím, že jo?

Teto, naučíš mě malovat kočku? Děti ve školce ji malovaly, já sem odmítl. Protože to nedokážu. Já to vím.

Malujeme kočku. Malé kolečko na hlavičku, větší na tělo.

Namaluju to.

Zbojník se dívá, prohlíží, zkoumá. Vezme do ruky štětec a namaluje kolo přes celou čtvrtku.

Tak znovu, aby se nám tam vešla hlava i tělo, ouška a ocásek.

Poměřuje štětcem velikost mých kol.

Namaluje je.

Nakreslím uši, fousky, tlapky.

Zbojník po mně. Dvě uši, fousky, tlapky. Jednu, druhou, třetí...šestou, sedmou.Nestíhám ho zarazit.

Tak to jsem pěkně posral, že sem takhle rychle maloval.

Posral se neříká, zašeptá.

A teto, proč je čůrák sprostý, když čůrání sprostý není?( nechce provokovat, jen ho to zrovna napadlo. Nedává mu to smysl).

Sedím se štětcem v ruce a představuju si louku, zelenou louku plnou květin a ...

Teto, tak ještě jednou, jo?

Nebudu zastírat, že mi občas leze na nervy. Sem tam. Někdy.

Třeba tím jak běhá. On prostě nechodí, on letí.DOJDI POMALU pro vajíčka.Ano, teto. Půjdu po ma lu a o pa tr ně.

Udělá tři kroky normálním tempem a rozběhne se. V mžiku otevře spíž a vezme dvě vajíčka.Každé do jedné ruky. Otočí se. Rozběhne se a tryskem stojí vedle mě. Z rukou mu kape bílek a žloutek.

Sem to teto zapomněl, že mám jít opatrně.

Nebo tím jak pořád mele. Nezavře pusu. Naučila jsem se vypínat, nevnímat, odpojit se. Začal mi dávat kontrolní otázky.

Nebo tím jak píská.

Pískání jsem už opravdu nedala.Namalovala jsem obrázek píšťalky v puse a červeně ho přeškrtla. Vyvěsila jsem to po dveřích.

ZÁKAZ PÍSKÁNÍ DOMA. Když si zapískal, musel před barák. Tam si pískat může. Přestalo ho to bavít, když se asi po dvacáté oblékal do kombinézy a rukavic jen proto, aby si přede dveřmi písknul a zase se vrátil.

Už doma nepíská.

Naučil pískat Berušku (to mám za to).

Ta od něj odkoukává všechno. Klátivou chůzi s rukama v kapsách a prdění pusou, skoky odkudkoliv a kamkoliv. Chce s ním sedět u stolu, jíst příborem jako on, chce jeho bačkory a koloběžku, chce běhat po venku jako on a nést tašku s nákupem...

Zbojník je její vzor, velkej brácha, který jí chránil a hodně za to platil.

Kdykoliv jí něco dávám, připomene, že musí dostat i Zbojník. Když jí dám večer pusu, pošle mě ke Zbojníkovi.Tak jako on kontroluje, co jí dělám, i ona hlídá, co se děje s ním.

Kdyby tyhle dvě děti nešly k nám, do přechodné pěstounské péče, šly by do ústavu. Zbojník by byl v dětském domově, Beruška v kojeneckém ústavu.

Zbojník věkově spadá pod ministerstvo školství.

Naši zákonodárci se domnívají, že Zbojník potřebuje v první řadě vzdělávat. Učit se.

Sleduji jeho vzdělávání v mateřské školce a řeknu vám, nějak to drhne.

Beruška by v ústavní péči patřila pod resort zdravotnictví.

Podle našich odborníků dítě do tří let potřebuje hlavně odbornou zdravotní péči.

Byla jsem s ní za tu dobu co jsou u nás u lékařky třikrát. Poprvé při přijetí, po druhé na očkování, po třetí, když měla chřipku.

Když je nemocná, má rýmu, teplotu nebo průjem, drží se mě jako klíště. Zůstaneme spolu v posteli a Zbojníka do školky odvede můj muž. Vařím jí čaj a masíruju zádíčka. Leží mi v náručí a nemůžu se od ní hnout.

Co se dělá, když onemocní dítě v ústavu?

Dá se do izolace, aby nenakazilo ostatní. A hodná teta, která sotva stíhá ty zdravé děti, se na něj sem tam koukne. Nebo jde do nemocnice. Samo. Na doprovod nejsou lidi.

Jak se v dětských domovech řeší noční můry, sebepoškozování, zmatek v hlavě? I my se Zbojníkem chodíme na terapie, ale to je pár hodin v měsíci...zbytek času je to péče, láska a zájem, to, co uzdravuje...

Starám se o jen o dvě děti a zabere mi to celý den. Dělám co můžu a stejně mám pocit, že to není dost. Závidím odborníkům z ústavů, že mají pocit dobře odvedené práce. Že nepochybují ...

Jak by na tom Zbojník a Beruška asi byly, kdyby byly v ústavu? Byl by Zbojník hodnější, klidnější, víc vzdělaný? Byla by Beruška zdravější, než je teď? Uměla by líp mluvit, zpívat, smála by se víc?

KOLIK DĚTI CHCEŠ JEŠTĚ ZACHRÁNIT, zeptal se mě psycholog.

JAK DLOUHO TO JEŠTĚ CHCEŠ DĚLAT?

DOKUD NEOTUPÍM, řekla jsem mu. (poznám to včas?).

Zbojník má úplně jasno. Bude u nás do té doby, než se mamka uzdraví. Až bude velkej, bude se o ní starat. I o mě se strejdou, protože budeme starý. Bude mít pět prací, ženu a sedm dětí. Bude jim kupovat všechno, co budou chtít. Ale nejdřív koupí maso, chleba a prášek na praní. A hračky až co zbude. A bude si s dětmi malovat. Nikdy je nebude mlátit, ani svazovat, ani pálit cigaretou, nikdy jim nebude...

Budu jako strejda. Správnej chlap. A moje žena bude jako ty. Jenom hubenější, říká mi to smrádě.

Sedí mi v klíně a cumlá si palec.

Frajer.

Kluk, co nikdy nebrečí.

A Beruša sedí vedle nás a píská si.

Autor: Marcela Tobiášová | karma: 38.28 | přečteno: 2668 ×
Poslední články autora