Zbojníkovi je šest a půl a Berušce čerstvě dva roky. Svojí maminku neviděli osm měsíců, babičku a ostatní příbuzné měsíců šest. I Vánoce budou prožívat mimo svou rodinu, stejně tak jako dalších 731 dětí, které jsou momentálně
umístěny v přechodných pěstounských rodinách.
Nejhorší Štědrý den jsem zažila jako čerstvá novomanželka. Bylo mi devatenáct a odhodlaná být tou nejlepší ženou, jsem s úsměvem souhlasila s tím, že ten den budeme trávit u manželových rodičů.
Už dopoledne mi bylo smutno. My doma přes den nejíme maso, jen hrachovou polévku – a tchýně udělala řízky.
Při zdobení stromečku jsem už natahovala. Představovala jsem si mámu s tátou a bráchu, jak právě vytahují krabice se světýlkama ve tvaru houbiček a směs barevných řetězů.
Večer jsem nedávala vůbec. Sice jsem se usmívala a hezky za vše děkovala, ale uvnitř mi bylo hrozně.
Chtěla jsem za mámou a za tátou.
Dospělá, vdaná a těhotná a s vědomím, že je uvidím zítra.
A už nikdy jsem tu chybu neudělala a za našima se vždycky na Štědrý den alespoň na chvilku zastavím.
Moje první vzpomínka na Vánoce je jízda autem ve velké chumelenici. Mamka říká tátovi: Vašku, to tam ani nedojedeme. Je tma, sem tam svítí nějaká lampa a padají vločky velké jako dlaň.
Věděla jsem, že dojedeme a že tam bude babička s dědou a tety a strejdové a bratranci a sestřenice a po večeři se otevřou dveře do pokoje a tam bude nejkrásnější stromeček s pravými dárky.
Já prostě věděla, že všechno je tak, jak být má.
A střih:Vánoce o pár let déle, může mi být tak dvanáct, můj táta se právě doholil a bere si čistou košili a u sporáku stojí moje máma, učesaná, namalovaná , má krásné šaty a přes ně úplně čistou zástěru ( jak to dělá, já jsem při vaření jako prase) a smaží rybu.
U stolu si ťukáme krásnými broušenými sklenicemi, na které se jinak nesmí sáhnout. Pod talířem má každý šupinu z kapra, který se nám ještě včera cákal ve vaně. Nikdo nevstane od stolu, dokud mamka nerozkrojí jablko a každý nesní jeden dílek.
Abychom se za rok zase všichni sešli.
Převzala jsem zvyky mé rodiny. Na stromek dávám ozdoby po babičce. Recepty na cukroví mi dala moje máma.Můj muž a naši synové zasedají ke stolu čerstvě oholení a nastrojení v košilích.
Žiju s vědomím, že když mám rodinu, je všechno jak má být.
Letos budeme trávit svátky společně se Zbojníkem a Beruškou.
Krájením jablka si vůbec nejsem jistá: za rok by oba, Zbojník i Beruška, měli být jinde.
Zpátky u své rodiny, nebo v rodině nové, pěstounské.
Zbojník se po příchodu k nám tvářil jako naprostý suverén. Nebrečel, ani když se sedřel při pádu z kola do krve. Nebrečel, protože chlapi nebrečí. Pouštěl si televizi uprostřed noci, protože na to byl zvyklý. Nebyl ani chvíli v klidu. Byl přichystaný poprat se s kýmkoliv, kdo se mu nebude líbit. Nechat se obejmout, pohladit, to bylo pod jeho důstojnost.
Malý, šestiletý kluk, který dávno nevěří na dobro, natož na nějaká kouzla a Vánoce.
Beruška se v noci budila strašným pláčem. Zbojník vždycky vyskočil a začal jí utěšovat.
Tohle jsem za něj převzala jako první. Že jsem tady od toho, aby se mohl vyspat. Abych se postarala o jeho malou ségru.
Pomalu mi tuhle funkci předal.
A z Berušky se pod mou profesionální a důslednou výchovou stala malá Carevna.
Podej, přines, pofoukej, pomož.Tetó, tetóó, tetoóóóóó.
Nehne se ode mě. Motá se mi pod nohama, když vařím, chodí se mnou na záchod, sedí u vany, když se koupu. Češe mě, masíruje mi záda, chce mi čistit i zuby. Když jí, ječí na mě ať sedím u ní a krmí mě.
A Zbojník polevil. Tetó, tetóó, tetoóóóóó. Existuje vodník? Jak stárnou auta? Tady mě to bolí. Vždyť tam nic nemáš. Ale bolí to. Pofoukej mi to. Sedí mi v klíně, tulí se ke mně. Večer chce pohádku a přání o bleškách.
A začal věřit na dobro.
Jak to že jsou tady všichni tak hodný? Myslí tím prodavačku, doktorku, pošťáka. Tam kde vyrůstal, lidi hodný nebyli. Nikdo se na něj neusmíval. Nestalo se,aby nějaký soused řekl jejich mámě Vy máte ale krásné děti.
Mně se to s nimi stává pořád.
Vánoce.
Náš byt se změnil na dětskou dílničku a galerii.
Korálky, papírky a střípky se válí všude.
Připravujeme se na besídku. Zpíváme. Recitujeme. Pečeme.
" Jak se tomu říká? Cukroví? "
Besídka ve školce, maminky, tatínkové a já.
Fotím, natáčím a slzím.
Zbojník večer poskakuje s telefonem a mluví se svojí babičkou.
PROČ U VÁS NEMŮŽU BÝT?
ASPOŇ NA PÁR DNŮ?
Nikdo návštěvě nebrání. Sociální pracovnice je pro, Zbojníkovi se opravdu stýská.
Prosím babičku, aby to zvážila, aby si to nějak zařídila. Dovezeme ho. Je týden do Vánoc a zařízené to (zatím) není.
Zbojník se do telefonu rozbrečí.Pak přestane, protože kluci nebrečí. Nemůžu nic dělat, některá kouzla neumím.
Zmůžu se jen na to, že ho pohladím a řeknu mu, že jsem ráda, že jsou u nás. Že se mi to s nimi líbí.
Zdobíme byt a vyrábíme přáníčka.
Večer mi dává pusu a řekne: teto, já mám ze všech lidí nejraději tebe. Nezastírám, že se tetelím blahem. Jsem dobrá. Dobrej profesionál.
Jak se to stalo, zeptám se ho.
Koupila si mi toho robota a děláš dobrý řízky, odpoví.
Z druhé postele ječí Beruša. Lehni si, přikazuje mi a udělá mi místo ve svém pelíšku.Obejme mě a dá mi obrovskou mlaskavou pusu.
I letos budeme u Štědrovečerní večeře krájet jablko.
Jen ten můj Duch Vánoc má letos nějakou těžkou, hořkosladkou příchuť.
