Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Děti na odpis

26. 05. 2016 14:06:42
Přiznávám, že je toho na mě ( sem - tam :-) ) dost. Přece jen, už mi není dvacet, že ? "Mně tě je normálně líto," řekla mi mamka, když přijela na návštěvu ( děti u nás byly pátý den) a rozhlížela se po našem bytě. Zbojník zrovna

mlátil do boxovacího pytle a Beruška lítala kolem něj. Oba strašně řvali Uáááááááááá a střídavě padali na zem. " A pak si řeknu, že si prostě vždycky byla střelená," dodala.

Myslím, že je mi tím mamka chtěla říct, že mi rozumí.

A já se rozhodla pozvat paní na úklid.

Den první : Děti přiváží sociální pracovnice. Malou má v náručí, Zbojník stojí za ní. Představuju se jim, pouštím je dál. Je na nich vidět velká nejistota a strach. Jdeme do pokojíčku, sedám si na zem a vyzývám Zbojníka, aby si prohlédl pokoj. Hraju si s panenkami, za chvilku vítězí zvědavost a Beruška se pouští paní z úřadu a sedá si ke mně. Děti si sebou nic nepřivezly. Později mi Zbojník vypráví, jak mu mamka všechny věci vyházela s tím, že už ho nechce u sebe nikdy mít. Stejně to samé udělala s věcmi Berušky.

Společně s mým mužem jdeme na nákup, kupuju to nejzákladnější. Zbojník se stará o věci pro Berušku, říká mi, že potřebuje lahvičku, Sunar a dudlík. Vybírá to se mnou, protože svojí sestru zná nejlíp. Dávám na výběr, co bude k večeři, zelenina s masem a rýží, krupicová kaše nebo hranolky. Vítězí hranolky s kečupem – zeleninu ani rýži Zbojník nejí, jak mi oznamuje, krupicová kaše je pro mimina a mám jí udělat Berušce. Plním přání, ale malá si ani neochutná a trvá na tom, že bude jíst hranolky jako brácha. Nakonec rezignuju, protože opravdu netuším, co jedla do teď – lahvičku se Sunarem smetla ze stolu.

Pak jim nabízím vanu – můžou se vykoupat, jestli chtějí. Zbojník chce, ale jenom v trenýrkách a tričku. „ Jak je libo, „ říkám mu. Malá stojí u vany a bráchu kontroluje, rozmlouvám s ní, že potřebuje vyměnit plínku. Nakonec souhlasí a já ji můžu svléknout. Zbojník kontroluje každý můj pohyb.

Pokojíček je zařízený pro nás tři, Zbojník má svojí postel, Beruška postýlku a já taky svojí postel. Zbojník chce, abych odešla, jsou zvyklí usínat sami ( prý). Malé dávám pusu na dobrou noc, Zbojník mi dovolí, abych ho pohladila. V pokoji je ihned ticho, ale to mě nepřekvapuje, už to znám od jiných dětí. Chodím se na ně dívat, nespí, leží vedle sebe a něco si šuškají. Zbojník malou vyndal z postýlky a dal si jí k sobě, nechávám to tak.

„ Ty nikam nejdeš? " ptá se Zbojník. „ Ne, budu doma, s váma a se strejdou.“

„ A budeš pak spát tady? “ vyptává se.

Usínají kolem jedenácté a za hodinku už je malá vzhůru, vzbudil jí její pláč ze spaní. Beru si ji k sobě do postele. Chvilku u mě leží, pak mě odstrčí a přeleze si k Zbojníkovi.

Střídavě se budí a brečí, vždy je utiším, lehnu si zpátky a tak dokola. Tuto noc nespím.

Den druhý : Zbojník vyskakuje z postele a s vervou se pouští do průzkumu bytu. S pokřikem Uááááááá běhá bytem, do všeho kope, naráží, vše vytahuje. Občas zatřepe s malou tak, že si myslím, že je po ní. Vyrážíme ven – zatím jen před dům. Ukazuju Zbojníkovi kolo a koloběžku, které pro něj máme. Chce vyzkoušet obojí, rve mi to z rukou, chová se jak blázen. Tak tak stíhám hlídat Berušku, která se snaží dělat vše jako on. Je mi jasné že pokoušet se s nimi vařit nemá vůbec cenu a tak objednávám telefonem dovoz těstovin. Malá chce jíst sama, odstrkuje mě od sebe a své židličky.

„ Ona to umí sama,“ říká mi Zbojník.

Získávám tím asi třicet minut času, protože Beruška sice drží lžičku, ale vrtulky si bere jednu po druhé druhou ručičkou. Vyloženě si pochutnává a já si užívám, že je konečně na jednom místě. Zbojník ne, ten odbíhá od stolu, v jednu chvíli na stůl vyleze, za chvilku je pod stolem. Zmůžu se maximálně na to,říct mu, že mu to vystydne, mezitím si vařím kafe a lapám po dechu. Dochází mi, že nás čeká spanilá rychlá jízda životem ...

Den třetí : Včera jsem je dala po obědě spát. Ne že by spaly, ale nevylézaly. Z pokoje se ozýval křik, bouchání a kopání, ale co, hlavně že tam tu hodinku vydržely. V noci se vzbudily jen několikrát, tím, jak spím s nimi dokážu hned reagovat a jak Beruška tak Zbojník se, jakmile je pohladím, uklidní. Myslím, že i já jsem na chvilku usnula a i dnešní ráno se zdálo nějak klidnější. Zbojník sám připravil lupínky do mističek a dokonce potom vydržel pět minut u stolu.

V návalu euforie jsem jim slíbila, že když nám to takhle hezky společně půjde, vyrazíme ZÍTRA do bazénu.

Den čtvrtý :

Já včera: Zítra půjdeme do bazénu.

Dnes: Jdeme do bazénu.

On: Teto dneska je zejtra?

Já : Ne, dneska je dneska.

On : Ale včera si říkala, že do bazénu půjdem zítra.

Já : Včera bylo včera a dneska je zítra.

On : Říkala si, že dneska je dneska.

Já : Jo, to jo, a zítra bude dneska včera.

Jsem z toho debil říká on.

To já taky, říkám mu já.

Šli jsme kolem třetí, po odpočinku ( haha) a pěšky. Můj muž akorát přijel z práce, řekl něco o tom, že pochybujuje o mém zdravém rozumu, ale nepřemlouval nás, ať nejdeme a ani se nenabídl, že půjde s námi. Myslím, že vidina prázdného bytu ho nesmírně potěšila. Je to necelý kilometr, malá šlapala jak o závod ( odmítla sednout do kočárku).

Zbojník skočil do vody okamžitě. Taky šel okamžitě ke dnu. Baruška ječela, já jí posadila na kraj bazénu a Zbojníka jsem vytáhla. Zalapal po dechu, zaječel Uáááááááááá a smál se.

Dál trval na tom, že plavat umí. Znovu skočil, znovu šel ke dnu, znovu jsem ho vytáhla. Přiznávám, že potřetí jsem ho tam nechala o vteřinku déle. Po mém vytažení lapal po dechu, konečně si sedl na kraj bazénu vyslechl si můj monolog o tom, co to znamená umět plavat. Názorně jsem předvedla ukázku a pak jim oběma nasadila křidýlka. U malé to bylo zbytečné, celou hodinu se mě nepustila. Zbojník si to užival, mizel v dáli a zase se vracel, stále s bojovým pokřikem.

Nakonec jsme šli na půl hodiny do výřivky. Bublinky a barevná světýlka s teplou vodou uspávaly. Mě, Zbojníka ne. Ten pokračoval ve skákání, potápění alůe přece jen – trošičku reagoval na mé pokyny ( třeba ať neječí Do prdelééé, do prdeléééé). Malá se mě držela kolem krku – a po chvíli její napjaté tělíčko povolilo. Přitulila se, nechala se hladit, ležela klidně a usmívala se.

Myslela jsem, že jí domů ponesu, ale kdepak,, opět jsme běželi jako o závod...

Když jsem v deset usínala u televize a z pokojíčka se ozýval rámus, můj muž konstatoval, že se nemám tak přepínat .....

Den šestý : Dnes k nám přijela psycholožka. Povídala si se Zbojníkem o tom, co ho nejvíc trápí. Jsou to špatné sny : strašidlo Hary, které ho v noci chodí mlátit, škrábat a kousat. Namalovali ho a pak mu Zbojník bral sílu: začmárával ho. Čmáral s takovou vervou, že rozerval papír a poškrábal stůl. A znovu a znovu ....

Nakonec si paní psycholožka promluvila se mnou. Známe se, pomáhala mi i s Náfukou a Kecalkou. Chtěla jsem po ní jednu věc: poradit, jak Zbojníka zklidnit. Vysvětlila mi, že tím, jak trávil čas zavřený na pokoji a péčí o malou sestru, za kterou se cítí zodpovědný, nashromáždil spoustu energie a tu potřebuje vybít. Takže žádné uklidňování, ale pořádný pohyb, žádné okřikování ať je potichu, pořádné hlasité zpívání, vyťukávání rytmu, tleskání, křik, co nejvíc prostoru, hry............

Nepotěšila mě :-).

Den osmý : Beruška se ode mě nechává pusinkovat, lechtat. Krásně se hlasitě směje. Po koupání mi podává tělové mléko, sama si lehá a nastavuje nožičky a zádíčka a prostě si lebedí, když jí ohmatávám.

Zbojník to sleduje, ale už ne tak urputně. Namasírovat nechce, ale nabízí mi, že namasíruje on mě. Nastavuju záda a vychutnávám si karatistické údery a hmaty hodné thajské masérky.

Den desátý : o víkendu jsme byli na Moravě, já, děti, můj brácha a moje máma. Šlo o rodinnou sešlost, o setkání ve sklípku. Pro mamku bylo důležité, abychom s bráchou jeli a já usoudila, že děti manželovi doma nechat nemůžu. Malá se na mě začala fixovat, už mi dovoluje jí krmit, dokonce na mě volá, ať to dělám já. Sešlo se nás asi sedmdesát, přijela cimbálovka, zpívalo se do noci. Tetičky, strejdové a další vzdálení příbuzní mi chválili to, jak mám krásné a hodné děti. Oba vydrželi celý den venku, oba snědli všechno, co jim kdo nabídl, oba si sem tam přiběhli pro pusu. A kolem deváté se ujistili, že budu spát s nimi v pokoji a USNULI.

-----------------------------------------------

Berušku a Zbojníka jejich máma přivedla na sociálku s tím, že je chce umístit na Dobrovolný pobyt do Zdvopu. Zbojníka už takhle odložila několikrát, Berušku to čekalo poprvé. Je to celkem běžné - odkládat děti, například když máte nového partnera a potom, co Vás partner opustí, si děti zase vyzvednout. Tentokrát v kanceláři Ospodu seděla paní, která svojí práci dělá i srdcem a ta rozhodla, že děti nebude dělit ( malá by šla do kojeňáku, protože odložené děti do tří let patří pod ministersto zdravotnictví - ty starší pod školství) a že je dá k přechodným pěstounům.

Děti, které jdou do ústavní péče, jdou jako první do sprchy. Nikdo nezkoumá, zda je to nutné, cizí člověk je svlékne, vydrhne jim hlavu šamponem proti vším a vyhodí jim jejich věci. Pak je zavede do pokoje, kde je několik dalších stejně traumatizovaných dětí. Je hloupé myslet si, že zde vznikají kamarádské vazby - tady se bojuje o přežití.

Ty, které se počůrávají, dostanou pleny, ty, které křičí ze spaní, jsou okřiknuty. A ty, které pořád zlobí, dostanou nálepku ADHD a prášek.

Vlastnosti jako je soucit, pochopení, víra v někoho, rozvážnost - ty nás učí naši rodiče a naše okolí. Děti, které jsou nemilované, týrané, se nemají kde naučit běžným principům fungování a umí jen to, co znají z prostředí kde dosud byly - většinou v křiku, fyzickém násilí, ponižování. Ti, kteří na to mají, se stanou šéfy kolektivu, ti, kteří jsou slabší tak otloukánky.

Momentálně jsem pernamentně na příjmu. S dětmi spím, reaguju na jakékoliv jejich potřeby. Pět minut malujeme, deset zpíváme, pak cvičíme, uděláme si pití, učíme se barvy ... Malá se mě začala držet jako klíště a Zbojník mě volá úplně ke všemu: Koukni jak jsem to vybarvil, koukni jak jsem to postavil, koukni jaký má to auto kolo....

JAK SE TO DĚLÁ V ÚSTAVU ???

Čím víc poznávám děti, které patří do Náhradní rodinné péče, tím víc si uvědomuji, jak velké zvěrstvo je kolektivní ústavní péče.

JAK JE MOŽNÉ, ŽE SI TO NEUVĚDOMUJÍ ODBORNÍCI ???

Autor: Marcela Tobiášová | čtvrtek 26.5.2016 14:06 | karma článku: 42.48 | přečteno: 7461x

Další články blogera

Marcela Tobiášová

Děti na odpis:Konečná (?)

Zbojník a Beruška v Dětském domově. Jasně, že bych to nikdy nepřipustila. Nedovolila. Nedokázala bych je poslat do děcáku. Můj muž si byl jistý,že se rodina najde. Žádné A co když. O jiné variantě než předání do nové

13.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 45.98 | Přečteno: 11194 | Diskuse

Marcela Tobiášová

Děti na odpis - do roka a do dne

Slyším : „Máme pro ně vytipovanou rodinu“, a na několik vteřin mi přestává bít srdce. Je to tak pokaždé a pokaždé mě to píchne úplně hluboko vevnitř. Je to dobrý konec, potvrzení smysluplnosti mé práce, je to radostná zpráva.

5.6.2017 v 23:16 | Karma článku: 43.67 | Přečteno: 10670 | Diskuse

Marcela Tobiášová

Otevřený dopis předsedovi ODS p. Fialovi

Vážený pane Fialo, pane profesore, obracím se na Vás jako na předsedu Občanské demokratické strany s prosbou o zodpovězení mých tří otázek. Jsem totiž trochu zmatená.

9.5.2017 v 11:22 | Karma článku: 43.69 | Přečteno: 14180 | Diskuse

Marcela Tobiášová

Prezident Klaus, premiér Sobotka a deset geneticky vadných dětí

Za svojí práci vděčím panu prezidentu Klausovi. Bez legrace. V roce 2012 mě upoutal svým vetováním zákona o ochraně dětí. Svým vyjádřením o tom, že o děti opuštěné vlastními rodiči nebo o děti, které jejich rodiče zanedbávali,

27.3.2017 v 11:05 | Karma článku: 43.64 | Přečteno: 10856 | Diskuse

Další články z rubriky Občanské aktivity

Petr Gabriel

Alina Kabaeva byla nejlepší ozdobou rytmické gymnastiky žen.

Perfektnost ruských gymnastek byla očividná, ale Alina k tomu přidala i příjemný vzhled, čehož si všiml i mužský perfekcionista v jiném oboru, který zahlédl její rozpaky v dalším směrování jejího úspěšného života. Nabídl život, kt

21.10.2017 v 11:21 | Karma článku: 4.48 | Přečteno: 136 | Diskuse

Adam Mikulášek

Vlastizrada je, když si různé skupinky tzv. vlastenců jdou vzájemně po krku!

Známé přísloví říká – když se dva perou, třetí se směje. Jistě si také mnoho lidí ze školy pamatuje tu pověst o knížeti Svatoplukovi a jeho třech synech.

20.10.2017 v 11:34 | Karma článku: 18.64 | Přečteno: 424 | Diskuse

Adam Mikulášek

Bravo, Polsko zvažuje zrušit zimní čas

Jako příznivce více světla odpoledne, na rozdíl od většiny odpůrců střídání zimního a letního času, jsem s Poláky zajedno, aby byl po celý rok letní, nikoli zimní čas.

19.10.2017 v 11:32 | Karma článku: 27.98 | Přečteno: 747 | Diskuse

Lukáš Pokorný

Jak nám paní Šichtařová věší BIO bulíky na nos.

Přiznám se. Poslední vydání přílohy Rodina Dnes jsem si koupil jen kvůli rozhovoru s paní Šichtařovou. Skoro bych její nekompromisní názory začal mít rád. Skoro.

19.10.2017 v 6:42 | Karma článku: 17.99 | Přečteno: 1446 | Diskuse

Karel Trčálek

Humanitární neziskovky jsou tlusté pijavice

Neříkejte, že jste to už dávno nevěděli. A neříkejte, že vás to pořádně nehněte, že byste ze všeho nejraději dělali tu humanitární pomoc sami. Třeba v Kosovu

18.10.2017 v 17:09 | Karma článku: 12.58 | Přečteno: 496 | Diskuse
Počet článků 152 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5445

Jsem Pěstounka, která přijímá ohrožené děti. Dělám ze všech sil vše, co můžu proto, aby byl jejich další život lepší než ten předchozí. Taky jsem hrdá máma svých dětí a vzorná, věrná a vařící (3xv) manželka. Často jsem samolibá, marnivá, líná, tvrdohlavá, hádavá a v neposlední řadě infantilní a i když mi občas někdo říká Sluníčkářka, tak já se víc cítím jako OBLÁčková ....  



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.