V roce 1969 se paní Linda Kleusová konečně dočkala kýžené zprávy a začala se těšit na novou etapu svého života, na mateřství. Byl to rok, kdy Gustav Husák nahradil Alexandra Dubčeka ve funkci generálního tajemníka KSČ, začala se
vyrábět Škoda 100 a v Anglii měl seriál Monty Python´s Flying Cirkus.
Časem se ukázalo, že paní Linda nečeká jedno děťátko, ale děťátka dvě. Rodiče se dohodli na jménech – chlapci budou Vašík ( po tátovi) a Vojtěch ( po dědovi).
Těhotenství probíhalo normálně, ale chlapci se normální nenarodili.
Měli divné - zkroucené obličeje, že ani nebylo vidět, jestli mají obě oči. Nebyl na ně hezký pohled a nikdo nedokázal říct, jak se budou vyvíjet dál.
Tatínek chlapců byl pragmatik a výborný ekonom, proto vše spočítal a došel k tomu, že si s maminkou můžou dovolit péči pouze o jednoho postiženého chlapce. Tomu dají vše, co bude v jejich silách.
Nechali si prvorozeného, Vašíka. Vojtěcha, o sedm minut mladší dvojče Vašíka, nechali v porodnici.
Vojtěch byl z porodnice převezen do kojeneckého ústavu. Měl štěstí – staral se o něj výborný lékař František Schneibergr. Dohlížel na to, aby chlapci byly podány správné léky ( třeba se mu po nich tvářička vyhladí) a taky správná strava. Pravidelně, každé tři hodinky byl nakrmen, jednou za šest hodin otočen na druhý bok a každý večer vykoupaný. Ležel v krásné postýlce, nad hlavu mu visely hračky.
Brzy bylo vidět, že postižení dětí bylo opravdu vážné. Chlapec se nerozvíjel, neusmíval, nebroukal si. Začalo se s ním rehabilitovat – dvacet minut jednou za den, přesně podle pokynů lékaře. Raz, dva, otočit, dva, raz, nazpátek…
Když se ( konečně) v roce dokázal přetočit na bříško, začal hlavičkou tlouct o postýlku. V noci si sedal a kýval se ze strany na stranu. Hryzal si nehty do krve.
Cítil se jako malá zrůdička, nepovedené zboží, kryplíček.
Naštěstí kolem něj byli odborníci a tak když se ve třech letech stěhoval do dětského domova, už uměl chodit, a dokázal říct Ham ( když viděl jídlo) a Fuj ( když se podělal).
V dětském domově to bylo moc hezké. Bydleli v krásné budově s velkou zahradou. Měli spoustu hraček a pravidelnou stravu.
Děti si s Vojtou nechtěli moc hrát. Jediné, kdy ho přizvali do hry, bylo, když si hráli na příšery. Vojta nikdy nebyl bojovníkem, vždy byl příšerou.
Za některými dětmi chodily návštěvy, za Vojtou nikdy. Občas přišli cizí lidé a vybírali si nějaké dítě. Vojta šel k nim ( tak jako jiné děti), usmíval se na ně ( tak, jako jiné děti) a natahoval k nim ruce ( tak, jako jiné děti), ale nikdy si ho nikdo domů neodvedl.
Když mu bylo šest, šel na testy. Věděl, že se rozhoduje o jeho budoucnosti. Teta, která mu je dělala, mu napsala do zprávy diagnozu LMR. Šel do zvláštní školy.
Tam už mu definitivně došlo, že je na světě zbytečný, že je ošklivý, že ho nikdy nikdo nebude mít rád. Pochopil, že je ještě horší druh člověka než cigoši, jak říkala jeho spolužákům paní učitelka.
Jediné, kdy se cítil potřebný, bylo, když jednou do dětského domova přijela delegace, prý až z hradu. Myslel si, že to bude jako obvykle, že ho z hloučku fotografovaných dětí odvedou, ale ne. Nějaká paní řekla „ Dejte ho sem dopředu, ať je vidět, že začleňujeme i mrzáky.“
Byl to jeho šťastný den.
V šestnácti opustil zvláštní školu i dětský domov. Dostal do ruky několik tisícovek, sbalil si do igelitky pár kusů oblečení a šel. Zastavil u herny, peníze naházel do automatu a za pár dnů, když měl hlad, hernu vykradl.
Chytili ho, šel do vězení a tam konečně přišel na to, jak žít.
Uvědomil si, že umí dobře počítat. Sečetl si, co je pro něj dobré.
Stal se děvkou, přidržtažkou, bonzákem.
Naučil se v tom chodit.
Když vyšel ven, už věděl, na co má nárok. Došel si na úřad a vyfasoval peníze. Večer na ubytovně vyfasoval čistou postel.
Konečně žil.
Jednou se díval na televizi a uviděl svou vlastní tvář. Byla to tvář stejná jako ta jeho, jen s jiným výrazem. Jmenoval se Václav Kleus.
Patřila muži v obleku a v krásném autě, muži sebevědomému a úspěšnému.
Muž mluvil o tom, že poškozené děti nepatří mezi ty normální. Mluvil o tom, že některé děti prostě patří do dětských domovů a ne do rodin.
Mluvil o tom, co Vojta už dávno věděl.
Že jsou děti, které nemají stejná práva jako ty ostatní. Když se někdo narodí bez nohy,s tmavou pletí nebo třeba s křivou tváří, má být uschován, aby neobtěžoval ty, kteří se narodili správně.
Mluvil o tom, že rozbitým dětem by se stejně v rodinách a mezi normálními dětmi nelíbilo – silně by vnímali svou odlišnost. A rodiny a normální děti by se cítili špatně, možná by dokonce pocítili soucit a zodpovědnost za druhé a to není žádoucí, to není ekonomické.
Vojtěchovi ta tvář muže z televize nedala spát.
Napsal do televize poštákovi Ondrovi.
Našli jeho minulost, jeho rodinu.
Byl to jeho bratr, jeho dvojče.
Dvojče chytré, bohaté a vševědoucí.
Dvojče se stejnou genetickou výbavou, dvojče se stejnou genetickou vadou.
Když seděl Vojtěch ve studiu u Ester, byl nervózní.
Jenže – nikdo za plentou nebyl, Václav nepřišel.
Přesto všichni, kteří se na pořad dívali, viděli jeho tvář.
Říkám si, co by bylo, kdyby někteří úspěšní vyrostli v ústavu. Chodili by do normálních škol? Dokázali by své poškození přijmout tak lehce jako ho přijali díky lásce své rodiny?
Uvědomují si, že ne jen svojí zásluhou, ale hlavně díky svým rodičům, jsou tací, jací jsou?
A že spousta dětí takové štěstí nemá ...?
Příběh je vymyšlený .... ale kdo to může říct s jistotou ?
