Koláč s drobenkou ( povídka č.3)

Letní povídka pro VÍKEND MF DNES."A chčije a chčije,“ vypustím z pusy. „No Marcelo,“ napomene mě máma. Kroupa pokyvuje. „ To je klasika mami. Na ten film jste se s tátou rádi dívali.“ „ Táta se na ten film rád díval,“ uvede můj omyl na pravou míru máma. Někdy si říkám, že nemůžu být její. Že mě vyměnili. Máma je disciplinovaná, při jídle nedává lokty na stůl a nechodí bez silonek. Ani doma.

Sedáme si ke stolu, Kroupa nalévá polévku.

„ Umyl sis ruce?“ zeptá se ho máma.

„ Ano Jani,“ odpoví jako školák. Já otázce předejdu, ukážu jí dlaně.

Kroupu nesnáším. Chybí mi táta. Popřál mi k pětadvacetinám a o týden později se nechal nachytat. Zavolal mamce, že přijede ze služebky až zítra a pak si nevypnul mobil. Dal si ho do kapsičky u košile a tak máma slyšela, jak jezdí s vozíkem po marketu a nějaká baba mu říká, co má do košíku dát. Ta baba říkala mému tátovi Jozefíčku. Pro mámu to byl Pepek.

„ Jez, vystydne ti to. Pak je kačena se zelím, to má Ludvík moc rád,“ pohladí máma Kroupu po ruce.

„ Já ale ne“ říkám víc nahlas, než je třeba.

„ Chováš se jak malá holka,“ řekne mi. „ A  jak se vlastně s Honzou máte?“ zeptá se, aby zamluvila to, že mi po pěti měsících, co jsme se neviděly, nabízí jídlo, které nesnáším.

„Na hovno,“ chce se mi odpovědět. „Vyhodili mě z práce a Honza se se mnou rozešel,“ chci zakřičet, ale místo toho říkám: „ O tom jsem s vámi chtěla mluvit. Potřebuju pár týdnů pauzu. Myslela jsem, že bych tu nějakou dobu bydlela.“  Oba jsou zaražení. Jsem z domu sedm let, z toho čtyři roky bydlím s Honzou. Teda, bydlela jsem. V jeho bytě. Dokud mi neřekl, že to dál nemá smysl. Řekl mi, že se chce usadit. S někým míň ambiciózním. Kdo i peče. Měl na mysli tu pipinu, která bydlela o tři patra níž. Dokonce mi navrhl, že tam můžu pár měsíců bydlet. Jen bychom přestěhovali oblečení. Ona k němu, já k ní.

Máma a Kroupa jsou z toho, že tu chci zůstat tak hotoví, že se dál neptají. Je jim trapné říct mi, že tu pro mě už není místo. Ludvík si z mého pokoje udělal posilovnu. K čemu hergot potřebuje činky? Z představy zpoceného a zadýchaného Kroupy v trenýrkách mi vyskočí husina.Proboha, co když spolu ti dva spí?

Máma jde uvařit kafe a Kroupa za ní. Táta jí nikdy v kuchyni nepomáhal. Při rozvodu tvrdila, že jí zahejbal celej život „ Vydržela jsem to jen kvůli tobě“ lkala. Pak si našla Kroupu. Z kuchyně se ti dva vrací usměvaví.

 „Miláčku,“ začíná máma, „ Kolik dní máš dovolenou?“

„ Jak dlouho chci,“odpovím.  „To si tě v práci  považují,“ promluví Kroupa. „ Mysleli jsme, tady s Ludvíkem, že by jsi mohla na chalupu,“ vyleze z mámy  a u toho se tak divně šklebí. „To víš, zdi tu jsou tenké,“  významným pohledem mrkne na Kroupu. Udělá se mi mdlo. Moje máma má sex. Máma má Kroupu. Já nemám chlapa, práci, nemám budoucnost.

Nápad s chalupou se mi zamlouvá. Raději samota, než zacpávání uší, abych ty dva neslyšela. „ Pojedu ještě dneska,“ říkám a jim se značně uleví. Kroupa mi do ruky strčí pětistovku.Máma mi dává klíče od chaty. Nikdy tam nejezdila ráda. Táta chalupu miloval. Proto ji máma při rozvodu chtěla.

„ Nebyla jsem tam od té doby, však víš…“ řekne mi zkroušeným hlasem. „ Tak si to tam užij, Marcelko,“ obejme mě ve dveřích. „ A dej vědět, že si dojela.“ Dveře se zavřou a ti dva mají pokoj.

Sedám do auta a v dešti vyrážím. Hnusné léto. Dovolenou jsem neměla tři roky. Tři roky jsem jen dřela. A proč? Pouštím si rádio, Míša David pěje: „Láska je největší z mých nálezů a ztrát“  a já brečím. Milovala jsem svůj pražský život. Miluju zácpy, plné obchody, narvaný Staromák, miluju i smog nad Prahou. Vždycky jsem chtěla být pražanda. Do agentury Fík jsem nastoupila hned po škole. Nejdřív jsem brala telefony, pak pomáhala s rešeržemi  a nakonec si mě vzal do týmu Igor. Ano, spala jsem s ním. Ale jen do té doby, než jsem poznala Honzu.

Zastavuju pod lesem, dál nevyjedu. Louka není posekaná, pěšina, která tu kdysi byla, zmizela. Vyndám tašku a začnu šlapat do kopce směrem k chatě. Dveře jsou plné pavučin. Otvírám okenice a pouštím dovnitř svěží vzduch.

Není tu nic k jídlu. Nejenom to, neteče tu ani voda. Kdybych přemýšlela, nakoupila bych po cestě. Jenže já nepřemýšlím, jak mi řekl Igor, když mě vyhazoval z práce, jsem jak neřízená střela a tentokrát, jak mi zdůraznil, jsem opravdu přestřelila. Nemůžu s ním nesouhlasit.

 Do vesnice, kde jsem byla naposledy tak před patnácti lety, dojíždím v půl šesté. Na konzumu, staré oprýskané budově visí nápis:“ Chlebíčky a saláty v úterý, zákusky ve čtvrtek. „ Lomcuju klikou, ale dveře nejdou otevřít. No paráda, otevřeno od šesti do tří. Dělají si prdel? Zoufale do těch dveří kopnu.

Rozhlížím se okolo. Kostel, škola společně se školkou, hřiště třicet metrů na třicet. Rybník. Hospoda. Vcházím do ní a všichni na mě čumí. Prohlížím si, co prodávají.

„ Vezmu si tonika a lahev ferneta,“ říkám. Kupuju si ještě brambůrky a dvě fidorky.

Dnes již podruhé zastavuji u louky, šlapu nahoru, odemykám chatu. V malé kuchyňce sedám na lavici, piju a přikusuju sušenku. Můj nový život, samota, chlast a cukry. Brzy ze mě bude tlustá alkoholička. Brečím a brečím a brečím.

Budí mě zvláštní vůně. Do očí mě něco pálí, ani mi nejdou otevřít. Rukou šátrám kolem sebe a shodím lahev. Konečně mi dochází, kde jsem.

Donutím se vstát a rozhlédnout. Otevřenými okny proudí do chalupy slunce. Ohromeně zírám ven. Tráva se leskne v kapičkách rosy a pod stromy za plotem se pasou srnky. Slyším ticho. Vypila jsem sama flašku tvrdého alkoholu, kdoví, co by na to řekla Zuzana, moje dietní poradkyně. Jdu ven, k potoku. Chci se umýt, ale zjišťuju, že je to hloupý nápad. Voda je ledová, málem mi upadne dlaň, kterou jsem do ní strčila. Zuby si vyčistím tonikem a jedu  nakoupit a shánět instalatéra.

„ Marcelko, si to ty?“ vrhne se na mě prodavačka hned, jak vejdu. Mlaskne mi pusu na tváře a pak se ode mě trochu znechuceně odtáhne. „Včera si slavila, co? Copak ty tady?“

Vypouštím lež o tom, jak jsem si přijela utřídit myšlenky. „No jó, ta agroturistika, to je teď v módě, prej  platěj za to, že můžou spát na seně, náš mladej chce tu starou stodolu předělat v tom bijo stylu“ hučí paní Fialová, která mě zná jako malou holku.“ Potřebovala bych instalatéra, říkám jí. „ Pošlu ti Míšu,“slíbí mi.

Michal Fiala, kluk, kterého jsem před lety  seřezala bolševníkama tak, že měl puchejře ještě na Vánoce a on po mně na oplátku hodil patník, se nezměnil. Ne že by nevyrostl, dokonce má celkem slušné bicepsy i triceps, ale pohled má pořád stejný. Uličnický.

„ No potěš kosa“ řekne. „Nějak si dospěla.“

Michal opravuje vodu a já uvařím kafe. Není to takový vidlák, jak jsem si o něm myslela. Když zdvihne ruku, všimnu si, že má oholené podpaží. Naštěstí. Sama nevím, proč mě to potěšilo.

Najdu si na koleni klíště. Nesnáším havět a chytnu hysteráč. „ Co blbneš?“ diví se mladej Fiala. “Normálně ho vyndáme, uklidni se.“ Bere si mou nohu do rukou, otočí pinzetou, a je to. Hledám dezinfekci. „Pamatuješ, jak si  se mnou soutěžila, komu se zakousne do nohy víc pijavic?,“ zeptá se. Poděkuju mu za pomoc a on řekne jen: „ Není zač.“ Večer  mi zvoní mobil. Honza nebo Igor, napadá mě. Volá táta. „ Ahoj Macku,“ křičí do telefonu. „ Prej si tady v Pěčíně.“ „ Jak tady?“ ptám se ho.

Tak vážení, táta má v sousední vesnici chalupu. Od loňského léta. Slíbí,že za mnou zítra přijde na návštěvu. Do domu, který si před lety postavil. Přichází ráno, s košíkem plným hub. „ Užívám si to tady,“ vypráví. Chodím na houby, na ryby, Olinka zavařuje.“ Když říká Olinka, tak se červená. Povídáme si asi po sto letech. „ Tvé dětství jsem promrhal,“ říká mi a mě napadá jiné slovo, co dělal, když jsem byla malá, „Rád bych to napravil“ dopoví to a mě dojme tak, že se rozbrečím.

„ Tati, já ti musím říct pravdu.“ A vyprávím mu o Honzovi, jak si našel matku svých budoucích dětí a o Igorovi, kterej mě pozval na večírek a já se tam picla tak, že jsem všem, včetně jeho ženy řekla, že se mnou šukal a pak jsem se to snažila zachránit vysvětlením, že je to už dávno, teď už se mnou nesouloží, teď má Soňu…

Táta poslouchal a držel mě za ruku. „ Mámě bylo jasné, že si v průšvihu, volala mi hned, jak si k nim přijela. Slíbil jsem, že na tebe dám pozor.“ Moje milovaná máma! A můj táta! Mají mě rádi!

Večer si vlezu pod duchnu a představuju si budoucnost. Nakonec beru mobil a volám Michalovi. Záznamník.

„ Ahoj, tady Marcela. Napadlo mě, jestli mě nechceš někam pozvat. Dej mi vědět,“ namluvila jsem vzkaz. A hned jsem toho litovala.

Večer mi přišla sms:“ V půl páté u řeky. Vem si holiny. Jdem na ryby. Něco upeč, já vemu kafe.“

Jdu na borůvky. Musím pak zavolat mámě, jak se peče kynutý koláč s drobenkou.

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/355738/Pribeh-Zofie-a-Adolfa-povidka-c2.html

 http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/354169/Laska-z-pouti-Povidka-c-1.html