Sedmtisíctřistapět dní

Mám dnes nostalgickou, je to přesně dvacet let, co se mi narodila dcera. Bylo mi devatenáct a půl a panu gynekologovi, který mě poslal z kontroly na příjem do porodnice jsem vysvětlovala, že přijdu až zítra nebo pozítří. Koukal na mě jako blázen. Já koukala jako blázen na sestřičku, které při holení mých intimních partií ( je to přece jenom dvacet let ...) ujela ruka s břitvou. Byla ještě mladší než já a se slovy: "Omlouvám se, já se to teprve učím " utřela tu břitvu  od krve do toaleťáku.

Mám na to památku, asi patnácticentimetrovou jizvu. Napadlo mě v tu chvíli utéct, ale naštěstí jsem nenašla  odvahu. Pamatuju si okamžik, kdy ze mě to mrně konečně vyndali a položili mi ji do náruče. Ale nebojte se, nebudu se rozepisovat o krásách mateřství. Frrrrnk a je to pryč, strašně rychle to uteklo. Mnohem rychleji, než by mě napadlo.

Listuji pamětí a vidím před sebou záběry : táhnu sáně a zvoním na kamarádku, jdeme s našimi poklady ven. " A kde máš Adru? " ptá se mě, když přijde před dům. Podívám se za sebe a sáńky jsou prázdné. Desetiměsíční Adrianka leží v hromadě sněhu o dvacet metrů dál, z těch sání mi spadla. Spokojeně vrní v tlustém fusaku a polyká vločky.

Zavírám vzteklou tříletou dceru do pokoje. " Tady budeš sedět a přemýšlet a až se uklidníš tak přijď," říkám jí klidným hlasem. Nepřišla. Za hodinu se jdu podívat do pokoje, přece jenom je mi to divné. Naše princezna na mě kouká vítězoslavným pohledem a ze všech stěn jsou orvané tapety.

Desetiletá Adrianka vystupuje na besídce v kulturáku. Přednáší svůj článek ke dni matek. Je v něm zhruba toto: " Moje milá maminko, co všechno bych neuměla, kdybych tě neměla. Neuměla bych vařit, šít, žehlit, uklízet...." Ti, co mě znají, na mě nevěřícně koukají. Já, která jí navenek učím, že může být třeba kosmonautkou, bude-li chtít, tak jí doma asi zneužívá, říkají si.

Dvanáctiletá Adra odchází z hodiny houslí a housle tam nechává. Paní učitelce vysvětlila, že je za to, aby jí učila placená a tudíž na ní nebude řvát, když jí něco nejde. Ta mi oznámí, že v životě neměla tak talentované a zároveň vzpurné dítě. Adra s houslema končí.

Třináctileté dceři jsem definitivně zkazila život. Nepustila jsem jí na diskotéku. Je to jediná věc, kterou si na světě přeje. Nikdy po mě už nic nebude chtít.

Čtrnáctiletou dceru vozíme každé pondělí z Dobrušky do Prahy na hodiny tance. Na tu konzervatoř, kterou si vysnila, ji přijímají. Mám radost jako ona, ale potají brečím. Nechci jí týden nevidět.

Stane se něco, s čím člověk nikdy nepočítá. Už nás není 2+4, ale jen 2+3. Vidím nás na pohřbu, další měsíce mám zastřené. Vím, co mám, ale mnohem víc se zabývám tím, co jsme ztratili. Trvá to hrozně dlouho.

Osmnáctiny slavíme v restauraci. Dostává kytici řůží a prstýnek s ...( jedním šutrem). Občas mluví o nějakým klukovi, ale já vím, že nemá smysl se s nimi seznamovat.

Přijíždí na víkend i se svým přítelem. Pozvala jsem ho, poznala jsem jí to na očích. Přinesl mi krásnou kytku. Nemůžu si zvyknout na to, že je dospělá. Ne papírově, ale tím, jak mluví, jedná. Na ruce nosí prstýnek od něho.

Není dospělá. Chci, aby cestovala, živila se tancem, zpěvem. Ona chce studovat. Chce jít na specku. Vymlouvám jí to. Hádáme se. Vyčítáme si, kde co. Dojde i na housle. " Měla si mě na nich nechat" ječí na mně. Já řvu něco o nevděčnosti. " Půjdu na peďák" zaječí na mě a tím mě dorazí. Dvě hodiny sedím na schodech a brečím, že z mé dcery bude učitelka.

Po měsíci spolu konečně mluvíme a ona mě utloukne argumenty. Má to promyšlené. Slibuje, že s tancem definitivně neskončí a přísahá, že je to jen a jen její rozhodnutí a že nemá nic společného s její láskou.

Mám dospělou dceru. Konečně si to přiznávám.

Rozdíl mezi mnou před dvaceti lety a teď je nepatrný: deset kilo navíc, lepší vlasy, pár vrásek a pigmentových skvrn, víc věcí, které nevím, stále stejný vztah k Bohu - tak jsi nebo nejsi?, nenechám se vmanipulovat do toho, co nechci, vím, že jsou věty, které jsem neměla nikdy říct. Nedají se vzít na zpět. A taky vím, že platí to, co je napsáno na zdi našeho kostela - Neb nevíš dne ani hodiny. Na to myslím stále - že minuta, co minuta - setina sekundy může rozhodnout o tom, jestli tu člověk je, nebo není. To mě před dvaceti roky ani nenapadlo. Jsem pořád stejná bořdelářka a pořád stejně naivní a nejraději jsem v posteli s knížkou a vůbec nic nedělám.

To, co já vím ve svých čtyřiceti, ví má dcera už dnes. Přeju si, aby ten náskok využila ku prospěchu. Všech. A hlavně svému.