Zeptal se : Proč vlastně nejsem nevěrná?

                               Protože nevěrná už jsem byla. A protože vím, co se za to platí. Vím, jaké je cítit motýlky v břiše, zažívat vzrušení z poprvé, z něčeho tajného, zakázaného, jiného. Vím, že i když  jste si jisti, že nejde o nic vážného a na Vašem legitimním vztahu se nic nezmění, vím, že se změní. Všechno má vliv na všechno. A všechno se sčítá.

 Zažila jsem být vdanou ženou odcházející o půlnoci potichu z domu, tak, aby se nevzbudil. Byla jsem milenkou zadaného pána, který pokaždé, když jsem odešla, převlékal peřiny a nikdy to na něj neprasklo. Byla jsem podváděnou manželkou, tou, která na to přišla hned, tou, která půl roku čekala na to, kterou si její muž vybere.

Jedna má kamarádka běhala několikrát týdně pět kilometrů na konec města, skočila do auta k svému milenci, zajeli do lesa, pomilovali se , on jí pak zase vysadil a ona běžela zpátky.

„ Už nikdy jsem neměla takovou fyzičku, jako tenkrát “ konstatovala nedávno. Oba se rozvedli a žijí spolu, akorát už se nemusejí scházet mimo město a tak oba pěkně tloustnou.

Znám pár, kdy si zahýbali oba a oba se mi svěřovali. Navzájem si lezli na nervy, ale ani jeden nechtěl nic řešit. Ona měla milence o patnáct let mladšího ( původně ho učila na základní škole) s kterým zažívala divoký sex prakticky kdekoliv to šlo, a on spal s jednou zdravotní sestřičkou.

 „ Víš, co by bylo skvělý ? “ filosofoval, „ kdyby si  ( rozuměj – ona, manželka) našla chlapa, já vím, je to těžký, je frigidní a necitlivá a strašně prudérní …“

Mám kamarádku, Zuzku, která se vdala za – jak to říct – za takového hodného kluka. Klidného, pracovitého, trochu hypochondra a trochu jelito. Ona je temperamentní, náruživá, vášnivá. Vždycky se uhlídala, nikdy nepřekročila únosnou mez. Tisíckrát jsem řešily to, jak dostat z toho jejího hodného kluka  krapet vášně. Až jel na třídní sraz, potkal spolužačku, během týdne věděl, že s ní chce žít a odešel od rodiny.

Zuzka byla úplně na dně. „ Víš co mě nejvíc sere? „ ptala se. „ To, že on to dokázal “.

Na to, že mi můj manžel zahýbá, jsem přišla dřív, než si on všiml, že se mu v životě děje něco závažného. Začal se jinak chovat, jinak voněl, měl v očích provinění. Ulevil svému svědomí a přiznal se a já si po dlouhé době uvědomila, že o něj stojím, že o něj nechci přijít. Na tu dobu dnes paradoxně docela ráda vzpomínám, zkoušeli jsme náš vztah slepit, dát do pořádku, vedli jsme dlouhé dialogy  o tom, co chceme od života, experimentovali v posteli …  Naše manželství jsme protáhli o pěkných pár let, což jsme si mohli oba odpustit. Mě nepřešel pocit zrady a jeho strach, že mu možná něco uteklo, oba jsme sebou manipulovali, spletli jsme si lásku s touhou vlastnit.

 Když praskla nevěra na mě, nebylo co řešit. Sbalila jsem si věci do igelitové tašky a odešla.

Můj současný manžel někdy zavzpomíná na dobu, kdy jsem k němu jezdila dvakrát do týdne a odjížděla od něj v pět ráno. Mívala jsem vždy oholené nohy a krásné prádlo a dobrou náladu a chuť na sex.

 A já, když se večer odkulím do ložnice a zabalím do peřiny myslím na to, jak je fajn, že už nikam nemusím,  že nemusím odjíždět, vymýšlet si, zapírat, obhajovat se, prostě jak je dobře, že jsem tam, kde jsem a že už mám své místo. Snad už nastálo.