Děti na odpis - do roka a do dne

Slyším : „Máme pro ně vytipovanou rodinu“, a na několik vteřin mi přestává bít srdce. Je to tak pokaždé a pokaždé mě to píchne úplně hluboko vevnitř. Je to dobrý konec,  potvrzení smysluplnosti mé práce, je to radostná zpráva. 

Dozvídám se jí z úst krajské pracovnice, která k nám domů přijíždí ve chvíli, kdy je rozhodnuto, že dítě nebo děti, které máme v přechodné pěstounské péči, není možné vrátit do jejich biologické rodiny.

Zbojníka a Berušku máme skoro rok, návštěvu z kraje jsem čekala. Dlouho se řešilo, zda se v jejich veliké početné rodině najde někdo, kdo si je bude ochotný vzít.

Nenašel se.

Prý zatím.

Rodiče děti vůbec nekontaktovali.

Stát jim je nevyrval, stát si přál, aby si je nechali, stát nabízel pomoc.

Možná někdy.

Jenže děti někde musí být.

Sedím v křesle a psycholožce, která přiřazuje pěstouny k dětem, popisuji, jací ti dva vlastně jsou.

Pamatuju si do detailů den, kdy nám je přivezli.

Hrůzu v Beruščiných očích. Její upřený pohled do nikam a kývání se dopředu dozadu. Zvířecí řev ze spánku.

Metr deset vysokého frajera, který se ničeho nebojí.

Poprvé jeho: „Můžu tě obejmout?“

A první ranní capkání bosých nohou po podlaze, když se odvážili a přišli za námi do ložnice.

Tak v půlce našeho pěstování jsme se s manželem dohodli, že Zbojník a Beruška budou naše poslední děti.

Mají číslo devět a deset, deváté a desáté dítě, které jsme pustili do našich životů a které teď máme zase pustit dál.

Přišel moment, kdy jsme se cítili vyčerpaní. Padla slova jako Nebaví mě to, Neřešíme nic jinýho než děti a Nepomáháš mi.

Cítila jsem se v pasti. Chci být dobrou ženou. Chci být skvělou mámou pro své děti, chci být dobrou dcerou pro své rodiče, jsem teta dvou krásných neteří, jsem kamarádka a ano, nemám kdy jet za svými přáteli, se Zbojníkem a Beruškou to nejde jen tak někam jet a taky bych chtěla alespoň jednou za zimu na běžky ale jsou prostě nemocný a to bude pořád, vždycky budeš někomu pomáhat když ne dětem tak nějakým ženským a už spolu nikdy nikam nepojedem a bylo to hnusný a byli jsme vyčerpaný a taky padlo končím, jen už nevím, kdo z nás dvou to řekl. A taky proč si chodila do školy a co všechno umíš a stojí ti to za to a máš na víc a pak taky ta pachuť toho, co o naší práci říká třeba Klaus ml. nebo Schneiberg, to že za velký prachy kradu děti a prostě jo, chci z toho kolotoče ven.

Aspoň na chvíli. Uvidí se.

Byla jsem to já, kdo přišel s tím: Pojďme si ty dva co nejvíc užít. Udělat co nejvíc můžeme. Poctivě, správně, naplno.

A až to dobře dopadne a oni budou v bezpečí, dohodneme se co dál.

Skončím s tím, požádám o přerušení. Budeme cestovat. Pojedeme do Barcelony. Budu se s tebou potápět.

A můj muž mě objal a řekl, že jasně, že se jen potřebuje vyspat a druhý den mě poslal do sauny s tím, že nosy jim utírat dokáže taky a já ať si to užiju.

Brečela jsem hned, jakmile za návštěvou z kraje zapadly dveře.

A zavolala muži, že je to tady.

V telefonu ticho a pak: Vidíš, že to dobře dopadne."

A teď to nejnáročnější. 

Seznámit se s někým, kdo chce „ naše“ děti, naprosto ho akceptovat, nesoupeřit s ním, co nejvíc pomoc  při zvykání, pouštět si cizí lidi do bytu, nechat je u nás přespávat, usmívat se i když nám bude do breku a hlavně předat s vírou, že tak to má být.

Zvládneme to a pak vyčerpáním padnu, běželo mi hlavou.

Za tři dny jsem si na tu myšlenku zvykla. Že už tu nebudou. Že budou jinde. Koupím si šicí stroj a začnu zase šít. Konečně dopíšu knížku. Naučím se tango. Možná půjdu prodávat do masny. Budu pracovat padesát metrů od domu a každý den po práci přijdu do tichého, uklizeného bytu. Budu mít terapii bůčkem a uzeným.

Děti jsou nám, přechodným pěstounům, svěřovány maximálně na rok. V určitých situacích lze lhůtu prodloužit, např. když již dochází k zvykání se na novou rodinu. Některý soudce dokonce lhůtu prodloužil i ve chvíli, kdy se jen vědělo, že v přípravě na dlouhodobé pěstounství jsou vhodní žadatelé.

Ve středu jsem v sobě to, že Berušku a Zbojníka brzy předám, zpracovala a začala se těšit na klid co mě čeká a v pondělí mi zavolali z kraje, že je vytipovaná rodina nechce.

Vsuvka jen tak ....Jaké děti nechtějí dlouhodobí pěstouni?

Děti postižené

Děti s rodiči s psychiatrickou diagnózou

Děti týrané, traumatizované

Děti s kontakty s bio rodinou

Děti s rodiči ve vězení

Děti jiného etnika

Sourozenecké skupiny

Děti starší

Cítila jsem vztek, jak je může někdo nechtít?

Ať si trhnou nohou.

Najde se někdo lepší.

Má to tak být.

A  za pár dnů přišla informace, že „naše“ děti nechce vůbec nikdo. Že prostě dlouhodobí pěstouni pro "takové děti" v naší republice nejsou.

A protože nejsou ani v přípravách, pan soudce podá návrh na ústavní  výchovu.

A já položila telefon a na strašně dlouhou dobu mi přestalo bít srdce.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zbojník a Beruška nejsou jediné " takové děti."

Už se o tom nějakou dobu šuškalo, o tom, že byla malá Zuzka znásilněná. Prostě to někdo někomu řekl a rozneslo se to po ubytovně.

 Na sociální pracovnici to vyhrkla jedna z žen, kterou úřednice přišla zkontrolovat.

"Co se staráš o moje fagany, když ti tady běhá zprzněný děcko?“

 Sociální pracovnice musela s touhle informací nějak naložit, Zuzčina máma neprotestovala, jen řekla, že ona nikam nejede, holku ať  si k doktorovi odvezou sami.

Takhle se Zuzka dostala do péče mé kolegyně. Gynekoložka potvrdila, že šestiletá, nejspíš mentálně zaostalá dívka má za sebou opakovaný pohlavní styk.

Nezjistilo se, kdo to Zuzce prováděl. Cestovala s mamkou po ubytovnách a různých bytech, často jí hlídali různí lidé.

Zuzka dokázala paní vyšetřovatelce popsat, co se jí dělo, na otázku, kdo to byl, zarytě mlčela.

Potrestaný za Zuzčino znásilnění nebyl nikdo. Její máma sice zpočátku říkala, že chce Zuzku zpátky, ale  na schůzku s ní nepřišla ani jednou. Život bez mentálně zaostalé Zuzky je jednodušší.

Zuzka chodí na terapie a do kroužku malování.

Je v péči psychologů a její inteligence se zázračně zvětšuje. Učí se rychle, vědomosti nasává jak houba. Chová se zvláštně.  Musí mít stále rozsvíceno,  obléká si jenom kalhoty, sukni si na sebe odmítá vzít, někdy celé dny mlčí.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sebastian je v přechodné péči už po druhé. Nejprve před rokem, to byl i se svou sestrou u pěstounky Hany. Rodiče, maminka i tatínek, chtěli dát obě děti „ na čas“ do Klokánku, ale sociálka zapracovala a tak šly do přechodné pěstounské rodiny. Po půl roce se rodiče o děti přiihlásili a vzali si je domů. Měsíc na to byl tatínek zatčen a celkem jistě stráví další roky ve vězení.  Maminka  chlapce, který je náročnější na výchovu než dívka,  odvedla znovu na sociálku a on je už podruhé, umístěn u pěstounů.

Tatínek si o něj prý zažádá, až bude na svobodě.

Podle dokumentace je chlapec odložený celkem po šesté. Čtyřikrát byl dán do ZDVOPu, pokaždé do jiného,  podle toho, v jakém kraji zrovna rodiče byli. Podle maminky je nezvladatelný. První noc  u tety, u níž je nyní, mlátil hlavou do zdi. A druhou a třetí taky… vlastně s ní občas mlátí stále.

   -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kamila před časem přebrala do péče dva kluky, Lukáše a Honzíka, rok a dva a půl roku. Vyzvedávala je v nemocnici, kde leželi oba na jednom pokoji, oba přivázaní k postýlkám. Měli totiž svrab. Byli rozdrásaní do krve a podvýživení.

První týdny v její péči se vůbec  nijak neprojevovali, natož aby třeba  brečeli. Postupně se naučili projevovat zájem o jídlo, o hru, smát se a plakat a poslední týdny začali oba vyžadovat tělesný kontakt.

Lukáš začal v patnácti měsících chodit a v tu chvíli na něj začal Honzík ukrutně žárlit. Do té doby se o mladšího brášku bál a byl k němu milý, od chvíle, kdy se Lukáš rozběhl ho začal shazovat, strkat do něj, mlátit ho.  Kamila má jednoho pořád v náručí, nemůže je spustit z očí.

Kluci odmítají zůstat poblíž kohokoliv jiného, v noci se budí křikem, mlátí do sebe.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Robert je krásný kluk, je mu rok a pár měsíců. Jeho maminka je HIV pozitivní, drogy brala i v těhotenství.  Otec Roberta je neznámý, chlapec po něm má tmavší barvu kůže.  

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Václav Klaus ml, jeho pobočnice Jordanka Jirásková, Tomáš Zdechovský se svou podavačkou Jitkou Fialovou, Mudr František Schneiberg můžou slavit. Další děti budou vychovávany v čistotě, v řádu a v krásných budovách. 

Tito tři nejvíce hlasití proústavní lobbisté se svými pomahačkami mají být právem na co hrdí. Starají se dobře o to, aby se v našem státě nerozšiřovalo množství lidí, kteří se do pěstounství pustí.

Být pěstounem u nás znamená být zlodějem dětí. 

A to nikdo nechce. 

Přeji dobrý den.