V lednu se potvrdilo, že se můj táta uzdravil, pak k nám přišla Vanilka, v březnu se pro ni objevili skvělí rodiče, začátkem dubna jsem se válela ve vířivce pod hvězdami a tuším, že jsem si letos vybrala příděl pohody na celý rok.
První čtvrtinu roku jsem měla za odměnu, ani nevím, čím jsem si to zasloužila.
Vanilka byla a je bezproblémové nádherné miminko. Ve třech týdnech začala spát celou noc a od rána do večera se na nás jenom smála. Krásná, voňavá, prostě Dárek s velkým D.
V tomto příběhu šlo vše jak přesně tak, jak mělo. Sociální pracovnice včas zablokovala prostor u soudu, poradní sbor přesně v šestém týdnu " naší" malé vybral potencionální nové rodiče a ti hned po oznámení přijeli k nám.
Ten moment, kdy do našeho bytu vešli,bych ráda popsala bez patosu - ale nejde mi to.
Zazvoní zvonek a můj muž jde otevřít. Slyším hlasy a do obýváku vchází mladá žena. Koukne nesměle na mě a já jí ukážu uzlík ve své náručí....Ve chvíli, kdy vejdou naši muži, už má uzlíček v náručí a obě brečíme ...štěstím.
Skoro tři týdny, do doby než se vše právně vyřešilo, u nás noví a definitní rodiče " naší " malé prakticky bydleli. Bylo to přirozené, pro mě a mého muže příjemné a pro Vanilku to nejlepší, co se mohlo stát.
A první večer po jejím definitivním předání nám přišla její fotka v její nové postýlce s komentářem " ... a posílám pusu, VAŠE Vanilka.
POCIT, že mám nejlepší práci na světě.
Ale taky POCIT, že možná nedokážu všechno. Stalo se mi to poprvé ... to, že mě napadalo, že s prací přechodné pěstounky brzy skončím... Že už se mi možná nechce, znovu se zamilovávat a pak mnou milované dítě poslat dál. Dívala jsem se v noci na Vanilčin malý obličejíček, držela jsem jí za ruku a šeptala, že ji nikomu nedám. A bolelo mě u toho srdce, protože jsem věděla, že musím.
Ve chvíli, kdy noví rodiče vešli, jsem malou vnitřně předala jim. I pro mě se oni okamžitě stali jejími nejbližšími a já najednou byla jen ten, který ji pár týdnů doprovází...
A moje obavy se rozplynuly... (do chvíle, než začal Nový příběh).
A pak jsme s manželem na týden odjeli na dovolenou, poprvé po čtyřech letech, sami bez dětí, bez psů a já i bez telefonu.
Chtěla jsem, abychom si vzpomněli na to, co nás spojuje, když neřešíme téma zneužívání dětí, chudoba v našem státě, xenofobní názory našeho okolí, koliky nebo sebepoškozování a další příjemná témata...
A povedlo se, domů jsme se vrátili s elánem a chutí dělat všechno líp, klidněji, profesionálněji a citlivěji.
A já začala hned po příjezdu v neděli večer škrábat koupelnu, celé pondělí jsem střídavě malovala zdi a střídavě vyklízela staré oblečení, časopisy, různé krámy ...prostě jsem gruntovala, abych si vyčistila hlavu. A měla skvělý pocit Nových začátků.
V pondělí v noci mi zavolal brácha, že jeho žena rodí a přivezl k nám neteřinku Natálku, v úterý se narodila Kristýnka a ve středu volali z kraje, že je nás potřeba.
Takže jsem ve čtvrtek do krabic uklidila oblečení po Vanilce, zabalila všechny hračky na miminka, lahvičky, chrastítka, plenky a přehrabala všechny ostatní dětské věci, abych zjistila, že zrovna pro ty, co k nám mají přijít, nemám ( zatím) skoro nic :-).
Taky jsme přivezli velké postele, přestěhovali pokojíček tak, aby se tam vešly dvě děti a já a pak už jenom čekali, až nám je přivezou ....
------------------------------------------------------------------
A přivezli, máme doma sedmnáctiměsíční Berušu a pětiletého Zbojníka.
Prosím, přejte nám štěstí.
