Vanilka a ostatní

Malou jsme si přivezli před šesti týdny. Vážila tři a půl kila a byly jí čtyři dny. Její máma jí porodila a po porodu odešla. Nedala jí ani jméno – a my se rozhodli říkat jí Vanilka.

Přivezly jsme si ji domů kolem  desáté odpoledne. Plakala. Rozbalila jsem ji a přiložila si jí na prsa. Začaly jsme dýchat v jednom rytmu, malá se pomalu zklidnila, uvolnila a usnula.

Takhle spala následující dny. Kdykoliv jsem se ji pokusila položit do postýlky, spustila pláč. Můj muž mě střídal, abych se mohla umýt, nakoupit, protáhnout se.

Zpočátku jedla každé dvě hodiny.

Ve vaničce jsme jí koupali jen párkrát, jakmile se zahojil pupík, vzala jsem si jí sebou do vany. Nejdřív položenou na mém hrudníku,  jen ve trošce vody, postupně jsme připouštěli víc a víc a malá se čím dál víc odvažovala uvolnit, protáhnout se, ponořit se. Dnes, v šesti týdnech, leží na vodě, usmívá se a začíná se vrtět, jako by chtěla uplavat.

Šest týdnů se náš život točí kolem ní. Krmím jí, když si řekne, koupeme se, když je krásně odpočatá, ven jdeme, když je dobrá teplota vzduchu. Spát chodím s ní, zatím jsem se od ní vzdálila třikrát – to, když jsem jela nakoupit. Nechodí k nám návštěvy, pouze jednou se zastavila moje mamka.

Poslední týden začala malá v noci krásně spát – usíná kolem desáté a budí se v pět ráno. Nakrmím jí a dám si jí vedle sebe do postele. Budí se s úsměvem, ví, že jsem vedle ní.

Od třetího týdne se usmívá. Její úsměvy jsou čím dál častější, kdykoliv se na mě koukne, usměje se. Když mě nevidí, zakřičí. Reaguje na můj hlas, ozvu se a ona zabrouká…

Byla už tisíckrát pusinkovaná od čelíčka po kotníčky, tisíckrát jsem si k ní přivoněla, tisíckrát jí k sobě přitiskla…

Je to šťastné usměvavé miminko – i přes nesledované těhotenství a špatný start do života.

Malá měla štěstí, že měla osvícenou sociální pracovnici a byla dáno do péče přechodného pěstouna místo do ústavu. Podle zastánců ústavní péče by bylo potřeba takové miminko nejdříve vyšetřit ( jak dlouho? ), pak nasadit léčbu ( jakou? ) a až po nějaké době ji dát do nějaké rodiny...nebo třeba ve třech letech do Dětského domova ...

V dětských centrech, jak se dnes jmenují bývalé kojenecké ústavy, je takových dětí stále dost.

Už několik let se snaží  MPSV prosadit zákon, který by umísťování dětí mladších tří let do ústavní péče zakazoval.  

Řada politiků je proti.

Například Jan Hamáček ( ČSSD), který zorganizoval seminář Budoucnost péče o ohrožené děti ( společně se svou kolegyní, místopředsedkyní zdravotního výboru Soňou Marksovou( KSČM)).

Jistě je náhoda, že většina pozvaných odborníků byli ředitelé Dětských center.

Na semináři varovala vedoucí oddělení sociálně-právní ochrany dětí v Brandýse nad Labem Hana Jandusová před případným zrušením dětských center a kritizovala, že MPSV dává přechodnému pěstounství přednost před jakoukoli jinou formou péče( rozuměj ústavní formou péče). Ano, KRITIZOVALA. A ano, vedoucí sociálně právní ochrany dětí, ta, která má děti chránit a pomáhat jim. A ano, ta která podává návrhy o tom, kam bude dítě svěřeno ...

Nejspíš je náhoda, že středočeský kraj má 5 dětských center a přechodné pěstouny, kteří jsou bez dítěte i několik měsíců….

Podporovatelé zachování možnosti dávat děti do ústavní péče často operují s tím, že poskytují pomoc pro maminky v nouzi. Například dětské centrum Kolín má 40lůžek pro děti a pět lůžek pro mámy. Znamená to tedy, že 35 dětí musí být v ústavu samo.

Dětské centrum  poblíž Klaudiánovy nemocnice má kapacitu  24 dětí ve věku od 0 do 3 let a 1 mateřský pokoj pro matku a 1 dítě.

Podobně to mají i jiná dětská centra ...

Tento argument – že dětská centra poskytují pomoc i pro rodiče, prostě není relevantní. Zatím určitě ne.

MLUVÍ O TRANSFORMACI ÚSTAVŮ, O TOM, ŽE DNES JSOU JIŽ JINÉ NEŽ DŘÍV…

Ano, jsou hezky barevné, plné hraček a věcí. Ale – stále se tu střídají lidé a stále jde jen a pouze o ústavní formu péče. Děti jedí, když je čas k jídlu, koupou se, když je čas k mytí a jdou spát, když je čas na spaní. Ne podle nich, jejich naturelu a potřebě, ale podle ústavního řádu.

Kdyby se „naše“ malá dostala do ústavu a ne k nám, dnes by se ještě nesmála. Každý, kdo kdy navštívil kojenecký ústav, musel vidět, jak jsou děti v něm umístěné, jiné. Jsou hodné. Leží a koukají. Nebroukají, nevrtí se, nepláčou.

Nemají totiž proč – na podněty nedostávají řádnou odpověď.

Není v moci jedné tety, která má na starost pět dětí (ten lepší případ), vyhovět všem dětem. Dobrovolníci z kojeneckých ústavů vyprávějí o tom, jak se děti nesmí nad plán chovat, protože by si zvykly a pak by chování vyžadovaly. Dítě, které je bojovník a hlásí se o svou pozornost, se nechá vyplakat v jiné místnosti, aby nerušilo ostatní děti… V ležení a koukání.

Naše malá se toho za šest týdnů naučila strašně moc. 

I to nejdůležitější: Důvěřovat světu okolo sebe. Ví, že je milována. 

Ústavní péče dětem neprospívá.

Nemůžou-li být se svými rodiči, MUSÍ být dány do náhradní rodinné péče.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ti, kteří na ústavní péči profitují se nevzdávají. Je jistě náhoda, že se slovo Pěstoun stává pomalu synonymem pro krádež dětí. V různých prohlášeních se ztrácí základ: to, že mluvíme o dětech, které nemůžou zůstat ve svých rodinách a budou tak jako tak někam dány. Je dokázáno, že ústavní deprivace nenávratně poškozuje vývoj dítěte. Přesto naši vrcholní politici nejsou schopni zajistit základní právo dítěte - na dětství v rodinném prostředí.Nechtějí.

Fotografie jsou z Dětských center v středočeském kraji.