Jak jsem vzdala závod - aneb Proč běhám já.

Ke svým čtyřicetinám se chci nechat nafotit. Sama pro sebe. Nejlépe nahá. Ve dvaceti jsem si přišla ošklivá, v pětadvaceti stará, ve třiceti mě ani nenapadlo, přemýšlet nad tím, jak vypadám, pětatřicetiny jsem neslavila, měla jsem je pár týdnů potom, co nám do života zasáhla paní Smrt.  Nikdy jsem nebyla spokojenější než jsem teď. Vážím si každého dne. Vím, jak velké štěstí mám v tom, jakou mám rodinu. Často si připadám krásná. Je to troufalost? Která žena, cítící se milována, si nepřipadá krásná? Běhat jsem začala před několika měsíci s cílem zhubnout. Zároveň jsem začala psát blog. Byla vyhlášena soutěž o Nejlepší blogerku - běžkyni. Podmínkou bylo psát a zároveň proběhnout cílem desetikilometrového závodu. Díky soutěži jsem své běhání nevzdala. Zjistila jsem, že uběhnout deset kilometrů nic není. Chtěla jsem tuhle soutěž vyhrát. Aby se mi potvrdilo, že dobře píšu. Byla jsem rozhodnutá v případě výhry dát cenu - půlmaraton v San Francisku - blogerce, která skončí druhá. Čtrnáctého srpna jsem si znovu přečetla podmínky soutěže. Soutěž neprobíhala tady, na blogu iDnes, ale na blogu Ona dnes.A vyhraje ne tak, která bude mít největší karmu, ale ta, která bude zároveň i nejaktivnější v psaní blogů o běhání. Chvilku jsem si hrála s představou, že každý den napíšu " něco" a požádám všechny své známé, aby mi klikli Karmu. Času už moc nezbývalo. Moje chyba, že nečtu pořádně zadání ... Bohužel neznám nikoho, kdo by blog Ona dnes četl. S nikým tam nediskutuju. Články na něj dávám pouze v případě, že jde o ženské téma. Všichni, co si s nimi povídám, jsou tady. Představu jsem odehnala a vykašlala se na výhru. Do Prahy jsem nejela, desítku jsem si zaběhla u nás v lese. Čas sedmdesát tři minut. Pro mne vítězství. PS - vítězce fandím. Dobře píše a běh miluje. Držím palce !!!