Příběh Žofie a Adolfa ( povídka č.2)
Žofie se narodila o dva roky déle než Adolf. Její rodiče se netajili zklamáním, že se po dvou dcerách nenarodil dědic. Dědit nakonec stejně nebylo co, jejich hospodářství bylo po válce zestátněno a rodině zůstal jenom malý domek.
Ti dva, Adolf a Žofie, se potkali jednoho horkého srpnového večera v Mariánských Lázních na koncertu skupiny Pramen. Jemu bylo osmnáct a jí už měsíc šestnáct. Žofie uprosila rodiče, kteří jí nedovolovali courání po městě a zaručit se za ní musela Růženka, starší sestra.
Žofie byla jiná, než dívky, které Adolf znal. Taková zemitá a zároveň cudná. Měla horkou rozpraskanou dlaň od práce. Adolf nepracoval nikde, studoval výtvarné umění a přijel si povyrazit. Chvilku po půl deváté, kdy se již sestry musely vydat na cestu domů, políbil Žofii ruku a dal jí slib, že zítra za ní přijde k nim do vesnice k rybníku.
Růžena Žofii vyprávěla o bohatých floutcích, kteří slibují romantickým slečnám hory doly. „Netěš se, ten se chtěl jen pobavit, už teď tancuje s nějakou jinou a tu si odvede na hotel,“ řekla Žofii. Spletla se. Adolf přijel. Nemohl nepřijet. Setkali se u rybníka a on se předváděl a Žofie se usmívala a plavala dál od kraje, doplavala až doprostřed rybníka, tak daleko se dřív nikdy neodvážila. Druhý den bylo pošmourno a ona šla na maliny, kterých bylo okolo rybníka plno. A on přijel a sbíral je s ní, jednu do bandasky, druhou do pusy. A oba měli rty rudé od sladké šťávy a byli plní léta a slunce.
Adolf řekl: „Přeplavu ten rybník tam a zpátky,“ a ona se naoko bála: „Neblázni, je to daleko,“ a on si svlékl kalhoty a skočil do té vody a plaval a ani se nezadýchal. A tam na břehu, s bandaskou plnou malin a opálenými tvářemi od slunce, s jistotou mládí a horkou touhou, se poprvé políbili.
Psal jí, i když v to ani nedoufala. Psal jí každý týden celý rok a ona mu odepisovala. Přijel za ní přesně po roce a ona ten rok dokončila rodinnou školu a řekli si, že se milují. A byli spolu, úplně, jak dva spolu můžou být, tam kousek za rybníkem, pod nebem plným hvězd a kolem voněla tráva a maliny a rákosí. Adolf byl nejšťastnější chlap na světě, věděl, že dokáže úplně všechno a ona se stala nejšťastnější ženou. Zbytek prázdnin přemlouvala rodiče, aby jí dovolili jít do Prahy, učení na pečovatelku měla hotové, bude pracovat a přitom studovat zdravotnickou školu. Rodiče jí to nakonec dovolili, byla poslední ze tří sester a první, které bude dál studovat a dokonce v Praze.
Bydlela na ubytovně a s Adolfem se scházela ve středu, dohodla se tak se spolubydlící. Stalo to, co se stát muselo. A tak na jaře jeli za jejími rodiči a pak ji Adolf vzal za těmi svými a pak se již řešilo, kde bude veselka. Žofie tušila, že pro rodiče Ády je důležitější jeho studium, které se nevyvíjelo moc dobře. Dávali to za vinu jí, přestože s ní trávil pouze jeden večer v týdnu. Spíš za to mohly ty další večery, ty večery po barech s kamarády a také, budeme-li upřímní, nedostatek talentu.
Adolf si ale byl jistý tím, že jednou namaluje obraz, díky kterému ho celý svět bude opěvovat. Žofie si prohlížela jeho obrazy v malém zaprášeném ateliéru a měla pocit, že ví, co jim schází a chtěla mu to říct, ale Adolf se smával a říkal: „ Nerozumíš tomu.“ Bydleli spolu v malém podkrovním bytě, dost daleko od ateliéru, nic lepšího nesehnali a od rodičů pomoc nechtěli, Žofie do poslední chvíle pracovala a Adolf maloval každý večer a každou noc a po narození Eduarda žili z peněz, které jim dávali Ádovi rodiče, ti se naštěstí do vnuka zamilovali a pak se narodil Jaroslav a Žofie pracovala jako ošetřovatelka a svůj plat přidala k apanáži od rodičů a doufala, že už Adolf dostuduje a oni si pořídí lepší byt. Občas se večer vydala do ateliéru za Adolfem a dívala se na jeho obrazy a věděla, jak by měly vypadat. „ Víc jasu a sem barvu karmínu,“ zkoušela mu radit a on se nejdřív smál a pak zlobil a posílal jí pryč. Kluci rostli, bylo jim už osm a devět a tak mohli být v noci sami.Žofii nebavilo čekat na manžela, někdy šla do baru za kamarády,a pak už chodila několikrát týdně a tam hrál swing a jazz a mluvilo se o umění, o obrazech a o politice a smyslu života.Líbil se jí Vašek, líbilo se jí jaké píše básně a Adolfovi se líbila Zita, nejdřív jí jen maloval,měla hezká prsa, ne malá jako Žofie, ale veliká a měkká a Žofie věděla, že jí nejenom maluje a nejdřív byla smutná a pak na to zapomněla a s Vaškem jí bylo moc hezky a tak šla k němu a on jí půjčil spoustu knih o obrazech a tam mezi těmi knihami a jeho básněmi se milovali a ona zase žila. Adolfovi rodiče jim sehnali větší byt a často hlídali kluky a Adolf dost pil a Žofie si koupila barvy a plátno a chodila do atelieru za Josefem a ten jí říkal, že má talent a Vašek jí to říkal taky a Adolf neviděl ani jeden její obraz.
Každý rok v létě jezdili k jejím rodičům. Každý rok, ať už bylo srpnové horko nebo srpnový déšť, šli Žofie a Adolf k rybníku a pokaždé Adolf rybník přeplaval. V létě 1971 to bylo naposledy, kdy spolu seděli na břehu. On skočil do vody, přeplaval ho sem a tam a nazpátek plaval pomalu, díval se na Žofii, bylo mu u toho smutno a vylezl ven a chtěl jí obejmout a ona se odtáhla a řekla: „ Už musíme jít, máma na nás čeká a objímej se se Zitou, dělej si, co chceš.“
Výjezdní doložku získala jen díky svému tchánovi. Odjela v únoru 1972 na výstavu do Vídně. To, že se nevrátí, nevěděl nikdo, jenom ona a Václav. První se vzpamatovali Adolfovi rodiče, tatínek okamžitě zařídil rozvod a Adolfovi došlo, že se musí postarat o své syny, nevěděl, co mají rádi a v kolik chodí spát a tak se nastěhoval k rodičům, nastoupil do banky a přestal malovat.
Na Žofii čekal ve Vídni Vaškův přítel a spolu čekali na Vaška, a čekali na něj i v Paříži, kam odjeli a ona začala pracovat jako uklízečka u dalšího přítele přátel, a ten znal někoho, kdo měl galerii a ona se učila francouzsky a nejdříve tam uklízela a pak prodávala a občas překvapila svými znalostmi a pak se majiteli svěřila s tím, že by chtěla malovat a protože byla krásná a tak zvláštně smutná, tak jí koupil barvy a ona malovala, a v jejích obrazech nechybělo nic, byla tam láska a bolest a prázdnota, byl tam hřích i pravda a hořkost a chuť horkého léta a malin a vůně rybníků a obrazy se výborně prodávaly.
A Adolf pracoval a občas se zapletl s nějakou ženou a po letech se dokonce znovu oženil, a pak se rozvedl, ani to nebolelo.
A každý rok jel za svou tchýní a tchánem, nejdřív se syny a později sám, domek pak po jejich smrti zůstal Kateřině, prostřední dceři, která se nikdy nevdala a nikdy neutekla do velkého světa. Každé léto přeplaval rybník sem a tam, a jak mu přibývala léta, tím déle sedával na břehu rybníka a přemítal, co se kdy v jeho životě tak hrozně moc pokazilo. O Žofii měl pouze kusé zprávy, kluci za ní chtěli vyjet, ale nakonec se nějak nedohodli, všichni se tvářili, že je nezajímá, nejprve ze vzteku a později ze zvyku.
Žofie měla ve Francii velký dům a muže a děti Bertranda a Anii. Nenáviděla zimu, milovala léto a ráda si kupovala na trhu maliny, dovezené bůhví odkud. Čím byla starší, tím víc jí chyběla vůně českého léta, směsice listnatých a jehličnatých stromů, mechů a hub a jeřabin a borůvek a ostružin. Svým dětem a vnukům vyprávěla o zemi, kde se narodila a o chybách, které v životě udělala. O vině, kterou cítila. O strachu, který ji bránil postavit se své minulosti čelem.
Tohle léto, už po padesáté čtvrté, v jedno srpnové odpoledne, Adolf přišel k rybníku, svlékl se, ochladil si kotníky a ponořil se. Dělal pravidelná tempa, nádech nad vodou, výdech do vody. Ucítil silnou bolest na prsou a najednou si uvědomil, že zpátky nedoplave. Náhodou ho zahlédly děti od sousedů. Když k rybníku doběhl na pomoc jejich otec, bylo již pozdě. Adolf se utopil.
Ten samý den si Žofie šla v malém městě Amiens, kde trávívala každé léto, koupit noviny. Myslela na muže, kterého kdysi opustila. Na syny, kterých se vzdala. Přemýšlela o svém životě, o obrazech, které namalovala, o tom, co získala a ztratila. Řidič minibusu později vypověděl, že jí prostě neviděl. Zprávu jejím synům a sestře do země, kde se narodila, napsal právník, který vyřizoval pozůstalost. „ Zemřela na následky autonehody,“ stálo v dopise, který voněl dálkou a létem.
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/355949/Kolac-s-drobenkou-povidka-c3.html
http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/354169/Laska-z-pouti-Povidka-c-1.html
Marcela Tobiášová
Šest týdnů ve Španělsku
Ráda bych se připomněla těm, kteří mě četli. Nepřestala jsem psát, jen píšu jinde - mám svůj blog bez reklam a v prostoru, který je jen můj. Budu ráda, když nakouknete a třeba mi i napíšete.
Marcela Tobiášová
O pinďourech a pipinkách
Jestli Zbojníka poté, co přišel k nám, něco zmátlo, tak to, že žena(já) má stejná práva jako muž(můj). Tedy, že mám svoje peníze, řídím auto, přepínám televizi a rozhoduju o tom, co budeme dělat.
Marcela Tobiášová
Už jsi máma?
Beruška a Zbojník, děti, které máme v pěstounské péči, mají svou rodinu. Skoro každé dítě, které je u nás v systému náhradní rodinné péče, rodinu někde má. Celé měsíce, zatím co jsme děti měli v přechodné pěstounské péči, jsem si
Marcela Tobiášová
Děti na odpis:Konečná (?)
Zbojník a Beruška v Dětském domově. Jasně, že bych to nikdy nepřipustila. Nedovolila. Nedokázala bych je poslat do děcáku. Můj muž si byl jistý,že se rodina najde. Žádné A co když. O jiné variantě než předání do nové
Marcela Tobiášová
Děti na odpis - do roka a do dne
Slyším : „Máme pro ně vytipovanou rodinu“, a na několik vteřin mi přestává bít srdce. Je to tak pokaždé a pokaždé mě to píchne úplně hluboko vevnitř. Je to dobrý konec, potvrzení smysluplnosti mé práce, je to radostná zpráva.
Marcela Tobiášová
Otevřený dopis předsedovi ODS p. Fialovi
Vážený pane Fialo, pane profesore, obracím se na Vás jako na předsedu Občanské demokratické strany s prosbou o zodpovězení mých tří otázek. Jsem totiž trochu zmatená.
Marcela Tobiášová
Prezident Klaus, premiér Sobotka a deset geneticky vadných dětí
Za svojí práci vděčím panu prezidentu Klausovi. Bez legrace. V roce 2012 mě upoutal svým vetováním zákona o ochraně dětí. Svým vyjádřením o tom, že o děti opuštěné vlastními rodiči nebo o děti, které jejich rodiče zanedbávali,
Marcela Tobiášová
Dny pěstounů a pěstouńat
Od začátku roku vyvedl Zbojník jen pár hloupostí. Proudem vody z injekční stříkačky (z malého doktora) sestřelil všechny žárovky v koupelně ( ony když jsou nažhavené a postříkáte je, tak lupnou), vypustil vodu z radiátoru
Marcela Tobiášová
Pěstuju rozmazlené smrady
Na neděli jsem se těšila. Můj muž měl konečně volno, domluvili jsme se, že pojedeme na hory. Plán byl jasný:dopoledne utavit Zbojníka s Berušou na sáňkách, pak si dát oběd v jedné z horských hospůdek.
Marcela Tobiášová
Děti na odpis - Duch Vánoc
Zbojníkovi je šest a půl a Berušce čerstvě dva roky. Svojí maminku neviděli osm měsíců, babičku a ostatní příbuzné měsíců šest. I Vánoce budou prožívat mimo svou rodinu, stejně tak jako dalších 731 dětí, které jsou momentálně
Marcela Tobiášová
o M
Děti spí, v televizi fotbal, jdu si sednout k počítači. Jsem bez nálady, venku celý den pršelo, Zbojník lítal po bytě, na kole si zašpinil bundu, malá byla protivná,
Marcela Tobiášová
Děti na odpis II
Zbojníka a Berušku máme v péči pátý měsíc. Mám pocit, že tak rychle, jak žijeme teď, jsme ještě nikdy nežili. A to byla doba, kdy jsme měli doma čtyři puberťáky.
Marcela Tobiášová
Ještě že nejsem lesba
Občas přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych žila s ženou. Přiznávám, že o tom uvažuju hlavně v době české fotbalové ligy (Premier League a Bundesliga mi nevadí, tam jsou sexy chlapi) a ve dnech, kdy můj muž onemocní rýmou.
Marcela Tobiášová
Kam zadarmo s dítětem? Poradím Vám !
Řešíte co dělat s dětmi o prázdninách? Máte dětí víc a při sčítání toho, kolik Vás bude stát tábor se Vám dělá mdlo? A proč čekat až na prázdniny...máte plné zuby svých dětí? Jste unavení, potřebujete v práci dodělat projekt?
Marcela Tobiášová
Děti na odpis
Přiznávám, že je toho na mě ( sem - tam :-) ) dost. Přece jen, už mi není dvacet, že ? "Mně tě je normálně líto," řekla mi mamka, když přijela na návštěvu ( děti u nás byly pátý den) a rozhlížela se po našem bytě. Zbojník zrovna
Marcela Tobiášová
A zase od začátku....
V lednu se potvrdilo, že se můj táta uzdravil, pak k nám přišla Vanilka, v březnu se pro ni objevili skvělí rodiče, začátkem dubna jsem se válela ve vířivce pod hvězdami a tuším, že jsem si letos vybrala příděl pohody na celý rok.
Marcela Tobiášová
Dvojče Vašíka Kleuse
V roce 1969 se paní Linda Kleusová konečně dočkala kýžené zprávy a začala se těšit na novou etapu svého života, na mateřství. Byl to rok, kdy Gustav Husák nahradil Alexandra Dubčeka ve funkci generálního tajemníka KSČ, začala se
Marcela Tobiášová
Vanilka a ostatní
Malou jsme si přivezli před šesti týdny. Vážila tři a půl kila a byly jí čtyři dny. Její máma jí porodila a po porodu odešla. Nedala jí ani jméno – a my se rozhodli říkat jí Vanilka.
Marcela Tobiášová
Stát trhá sourozence, krade děti a některé mu i zemřou
Před časem měli známí přijmout do přechodné pěstounské péče chlapce, který měl velmi špatnou prognózu. Péče o něj by se dala zvládnout. Odmítli ho a odmítli ho i další přechodní pěstouni. Z nemocnice byl dán do ústavu a tam zemřel.
Marcela Tobiášová
Ano, dejte jim ty peníze
Přechodný pěstoun je konkurent každému zařízení pro okamžitou pomoc. Sociální pracovnice, která má na starost konkrétní dítě v ohrožení, podává na soud návrh o jeho svěření – buď do péče přechodného pěstouna nebo do ZDVOPu.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 154
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 5609x
Seznam rubrik
- Pěstounství
- Svět kolem ...
- Povídky
- Já a moji bližní
- Básničky
- Trochu erotiky...
- Foto - blogy
- Já v kuchyni ...
- Rok Čtyřicítky
- Nezařazené