Láska z pouti. ( povídka č. 1)

Letní povídka pro Víkend MF DNES - Pouť Porcinkule, jejíž název souvisí s klášterem a kostelem Narození Páně, se koná každoročně první srpnový víkend. S vírou a desaterem nemá už několik desetiletí nic společného. Jde o zábavu, utrácení peněz, o vlající sukně a upnutá trička, o kolotočáře flirtující s místními ženami a o návštěvy, které přijedou jednou do roka a to právě teď. Je polovina prázdnin, dozrává obilí, horka se střídají s bouřkami, kůže dívek je zbarvená do hněda a představivost mužů rozběhnuta do vysokých obrátek. Den patří dětem, umaštěným rukám od klobásy a cukrové vaty a večer těm, kteří se chtějí bavit smíchem a tancem a pitím studených vinných střiků.  

V takový sobotní večer se ti dva na sebe poprvé pořádně podívali, už spoustu let byli dobří známí, ale ten večer si on poprvé všiml, že už není malá holka a ona postřehla, že se jí líbí jeho úsměv, vystřelil jí růži z papíru, takový kýč, oba se tomu smáli a ona si jí dala do vlasů a pak spolu tančili v chladné sklepní vinárně, ladili krok a rytmus a cítili svojí vůni, po půlnoci vyšli ven, do horké letní noci, prošli náměstím osvětleným neony z kolotočů, dali si ještě skleničku u posledního otevřeného stánku a ruku v ruce šli k němu domů.

Ráno se první vzbudila ona, posbírala své oblečení a potichu odešla. Dopoledne spala, pak se osprchovala, dala si oběd a až potom začala přemýšlet nad tím, co dál.

„ Normálně mu řeknu, aby na to, co se stalo, zapomněl. Prostě jsem se lízla. Nemám zájem o repete. Je mi pětadvacet, takové věci se stávají“, chystala si řeč.

Potkali se večer na stadionu, ostatně tam byli všichni z města, hrála tu místní kapela. Pozdravili se a oba dělali, jakože nic. Bavili se s ostatními, on dokonce i tancoval s její nejlepší kamarádkou, vypadalo, že se náramně baví. Ona se bavila míň. Pozorovala ho.

Všichni o všech tu vědí všechno. Nebo skoro všechno. Věděla o něm, že je dvakrát rozvedený a že má tři děti. Zjistila si, že je mu čtyřicet sedm. Sedmačtyřicet, říkala si. Úplný stařec. Proč jí to tak rozhodilo? Proč ho sleduje? Sex byl průměrný, spíš míň než víc. Rychlý. Stydlivý, žádné triky. Dvacet dva let rozdílu. Uvědomila si, že pořád cítí jeho ruce na svém podbřišku.

Léto přešlo v podzim a pro ni se z něho stala posedlost. Nezajímali ji jiní, zajímal jí jen on. Proč mě nechce? Neumí se vyjádřit? Bojí se? Zdám se mu hloupá? Potkávali se skoro každý týden a ona ho čím dál víc poznávala. Měl sametový hlas, uměl vyprávět o tom, co kdy viděl, co kde zažil, ochutnal. Ve společnosti známých mluvil i o různých ženách, o svých ztrátách, poznáních. Párkrát byli u něho doma, půjčoval jí knížky, prohlížela si fotky.

Nikdo ji nikdy předtím neodmítl. Nikdo ji neřekl ne. Vždycky měla to, co chtěla.

„ Miluju Tě“ řekla mu jednou večer.

„ Jsi praštěná“ řekl jí on.

Trvalo to celý rok. Ona poslouchala, o čem on mluví a snažila se změnit v ženu, kterou on bude milovat. Zmínil se o chytání ryb a ona se učila muškařit a půjčila si rybářskou encyklopedii. Měl rád jídlo a ona dovedla své kuchařské umění k dokonalosti. Hrála tenis. Četla Irvinga. Oblékala se tak, aby se to jemu líbilo. Nechala si narůst dlouhé vlasy. Přišlo léto a všichni chodili na koupaliště. Poprvé se cítila nejistě, převalovala se vedle něho na dece, bála se vstát a jít do vody, bála se, že se mu nebude líbit její zadek a že není namalovaná, zakrývala si tvář velkýma, slunečníma brýlema. Přestávala si věřit. Musela být chyba v ní. Nikoho neměl. Nebylo mu ještě ani padesát. Hledala na internetu informace o andropauze, mužském přechodu, pitvala jejich vztah – nevztah horem dolem. Každé jeho protivné slovo ji zasáhlo přímo na solar a každý jeho úsměv ji zaháčkoval na další týdny. Nežila. Nezajímala ho. Žárlila na každou, na kterou se jen  podíval.

Jednou večer u něj zazvonila. Stál ve dveřích, odmítl jí pustit dovnitř. Měla v očích slzy. „ Aspoň pusu“, prosila ho. Líbali se. A ona doma napsala báseň, báseň o tom, co k němu cítí, dala mu slib, že bude do konce života milovat jen jeho, že kvůli němu zestárne, že s ním bude v jeho garsonce a budou spolu číst knížky a ona že mu bude každé ráno vařit kafe a každou neděli péct koláč.

„ Ty nejsi normální“, řekl jí když jí potkal. „ Si blázen“, hodil jí báseň pod nohy. Vzpamatuj se holka, řekl si sám pro sebe.

Ten polibek jí pálil ještě další dva roky. Pak pochopila, že jeho názor se nezmění. Bylo jí třicet, byla už dost stará na to, aby věřila pohádkám. Zmizela mu z života. Našla si práci v jiném městě, jiné známe. Začala číst jiné knihy, sledovat filmy podle sebe. Občas šla s někým na rande. Občas se s někým milovala. Někdy měla pocit, že je někdo blízko, cítila jeho pohled, jeho dotyk. „ Jsem cvok“, řekla si v takových chvílích a rychle si přikázala zapomenout. Přestali se úplně vídat. Občas jí někdo řekl, že se na ní ptal. Zpočátku jí při tom bodlo u srdce, později to vypadalo, že to ani nevnímá. Je jedno, jestli jí pomohlo kouzlo, které vyhledala, nebo prostě jen konečně vzala rozum do hrsti. Možná to byla jen náhoda, že ten večer, když potkala svého budoucího muže, jí přišly dvě esemesky. Ta první – Děkuji za krásný večer, přišla od nového muže v jejím životě chvilku po jejím příchodu domů. Zjistila, že má devět nepřijatých hovorů.  Od toho prvního a zároveň jediného, který ji donutil trápit se kvůli lásce. Od toho, kdo jí vzal víc jak tři roky života a zároveň její život nejvíc ovlivnil. Kolem třetí ráno napsal – Už nemůžu dál, nechci být bez Tebe. Odpověděla jen na tu první zprávu.  A pak vymazala sms od toho druhého.

My sami si určujeme směr života. Dovolujeme lidem, aby nám zasahovali do života. Možná to bylo létem, tím horkým suchým vzduchem a slunečným žárem, možná to byla jen fata morgána, iluze, lež … A možná to byla láska. Co láska je? Opravdu jde jen o to, kdo z koho? Nebo je láska schopnost vzdát se toho, po čem nejvíc toužíme? Pochopila, že chceme-li někoho vlastnit, může se stát, že on bude vlastnit nás. Rozhodla se už nikdy nemilovat až na dřeň. Už nikdy nebýt zraněná. Chtěla být svobodná. Svobodná v tom nejprostším smyslu slova. Neriskovat. Neotvírat své srdce úplně dokořán. Věděla, že je lepší milovat míň, než ten druhý. Začala žít svůj život. Vdala se. Porodila děti. Už nikdy nebrečela na schodech a neprosila o vpuštění dovnitř. Její muž jí miluje. Ona jeho má moc ráda. Mají dceru a syna. A dům a psa. Dvě auta a chatu u Sázavy. Ona chodí brzy ráno chytat ryby a její manžel chystá snídani. Jsou k sobě milí, ohleduplní. I po letech se milují třikrát týdně. Ona se netrápí. Žije život jako z reklamy na dokonalou rodinu.

On bydlí sám. Občas za ním přijede jedna z jeho dcer i s jeho vnučkou, vždycky se na ně těší, ale večer už jich má dost, má rád svůj klid. Je sám. Někdy vyrazí někam do světa, je pořád ve formě, stále hraje tenis a rád plave. Měl nějakou tu známost, ale není ani o čem mluvit. Nevěří na lásku. Nejspíš na ni nevěřil nikdy. Kdo ví. Sem tam si vzpomene na praštěnou mladou holku, která ho uháněla a on nikdy nepochopil proč. Co by jí mohl nabídnout? A stejně by to nedopadlo dobře.

Ode dne, kdy se na sebe ti dva, ona a on, poprvé pořádně podívali a kdy spolu pak tančili a dali si poslední skleničku na malém náměstí plném lochnesek a maringotek, uplynula spousta času. Nedávno byla s kamarádkou na kole, zastavili u letní restaurace a jí se zdálo, že ho vidí. Ta bolest na srdci, zrychlený dech a zúžené dýchací cesty a pot po celém těle, slabost v nohou a rozklepané ruce. Byl to jen okamžik, hned pochopila, že se mýlila. Počítala, musí mu být už … dva a šedesát.

Je dospělá, spokojená. Nemusí se bát. Jede na víkend do města, kde kdysi žila. Je první srpnový víkend, víkend po horkých čtrnácti dnech. Náměstí je plné dětí, vyšňořených žen a natěšených mužů. Dnes budou ženy usměvavější než obvykle, budou pít víno s větší chutí než jindy a muži budou ochotně střílet do papírových růží. Kolik letních lásek tenhle večer začne a kolik jich uhasne dřív, než přijde další léto?

 Cítí jeho pohled v zádech a otáčí se, usmívá se na něj a jde si s ním sednou na kávu, naštěstí mají čím zaměstnat ruce, ona si hraje se lžičkou a on s telefonem, mají mu volat známí, nemá moc času. Povídají si.

„ Musím Ti poděkovat“, řekne ona. „ A za co?“, ptá se on. „ Za to, že si mě tenkrát nechtěl. Měl si pravdu. Byla to hloupost. Jen takové poblouznění “. Ona vstává od stolu první. On se za ní ani neotočí. Cítí, jak mu žár mu propaluje košili. Po krku mu stéká kapička potu. Rozhodne se, že už na ni nikdy nebude myslet. Stejně o ni nikdy nestál. Tak co.

Foto - Lukáš Frýžalka, Porcinkule 2012.

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/355949/Kolac-s-drobenkou-povidka-c3.html

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/355738/Pribeh-Zofie-a-Adolfa-povidka-c2.html